Tomio Okamura v televizním pořadu Za pět minut dvanáct prohlásil, že je „mezi politiky třetím největším vzorem“. Výrok se opíral o průzkum Psychologického ústavu Akademie věd ČR realizovaný ve spolupráci s agenturou Median na vzorku 1106 respondentů. Způsob, jakým předseda SPD a předseda Poslanecké sněmovny s výsledky nakládá, je však ukázkovým příkladem selektivní interpretace dat.
Základní výsledek průzkumu Okamura ve svém vystoupení zcela pominul: 41,9 % dotázaných žádný vzor nemá, nechce mít nebo jej nedokáže pojmenovat. Dalších 20 % lidí jako vzor uvedlo členy vlastní rodiny, nejčastěji rodiče. Teprve až poté následovaly veřejně známé osobnosti. Už tato fakta výrazně relativizují význam jakéhokoli „pořadí“ mezi politiky.
Mezi politickými osobnostmi se skutečně objevila jména současných i bývalých prezidentů. Nejčastěji byl zmiňován prezident Petr Pavel, který získal 76 hlasů, tedy zhruba 7 % všech odpovědí. Následovali Václav Havel (30 hlasů) a Tomáš Garrigue Masaryk (13 hlasů). Tomio Okamura obdržel 8 hlasů, což představuje méně než jedno procento respondentů (0,72 %). Přesto právě tento dílčí výsledek prezentoval jako důkaz své výjimečné společenské role.
Formálně je sice pravda, že se Okamura v daném výčtu ocitl „na třetím místě mezi současnými politiky“, fakticky však jde o kategorii, kde vítěz získal téměř desetkrát více hlasů a kde drtivá většina společnosti žádné politické vzory vůbec neřeší. Z marginální statistické poznámky se tak v jeho podání stal triumfální příběh o celospolečenském uznání.
Tento způsob práce s čísly zapadá do širšího kontextu Okamurovy současné politické pozice. SPD ve volbách v roce 2025 oslabila – strana získala 7,8 % hlasů oproti téměř 10 % v roce 2021. Sám Okamura obdržel zhruba 12 tisíc preferenčních hlasů, tedy výrazně méně než před čtyřmi lety. Přesto se díky povolební konstelaci stal předsedou Poslanecké sněmovny, tedy třetím nejvyšším ústavním činitelem v zemi.
Právě tato funkce s sebou nese očekávání nestrannosti a schopnosti oslovovat celou společnost, nikoli pouze vlastní voličskou skupinu. Okamurova veřejná vystoupení – včetně zkreslování průzkumů a zdůrazňování vlastní „výjimečnosti“ – však tomuto standardu neodpovídají. Ostatně i političtí soupeři upozorňují, že jeho projevy míří především do úzké ideologické bubliny.
Čísla v tomto případě nejsou detailem, ale podstatou. Osm hlasů z více než tisíce respondentů není potvrzením společenského významu, ale ukázkou jeho omezeného dosahu. Pokud má předseda Poslanecké sněmovny mluvit jménem všech občanů, měl by s daty zacházet přesně – a s vlastní rolí výrazně pokorněji.