Případ Mikaela Oganesjana dobře ukazuje, jak funguje dehonestační kampaň v části českého konzervativního a „alternativního“ mediálního prostoru. Oganesjan rozhodně nemá bezchybnou minulost a veřejně dohledatelné jsou i jeho starší problémy se zákonem. Jenže v konkrétní kauze incidentu u petičního stánku před Úřadem vlády je potřeba držet se toho, co víme dnes: státní zástupkyně tvrdila, že šlo o trestný čin, navrhovala trest, ale soud podle veřejně šířených informací Oganesjana zprostil s tím, že o trestný čin nešlo. Úplné písemné odůvodnění rozsudku zatím veřejně dostupné není, a právě proto je namístě o to větší opatrnost vůči médiím, která už dávno předem psala, jako by bylo o vině rozhodnuto.
Deník TO v tomto směru patří k nejagresivnějším příkladům. Už samotné titulky jejich textů ukazují, že nešlo jen o informování o probíhajícím řízení, ale o soustavné nálepkování. Ve vyhledávání na jejich vlastním webu se objevují texty jako „Recidivista Oganesjan znovu před soudem“, „Kdo chrání Oganesjanův gang?“, „Bojovník Oganesjan? To už tu jednou bylo…“ nebo reportáž „U soudu s Oganesjanem“. Nejde tedy o jednu přestřelenou formulaci, ale o dlouhodobě budovaný obraz člověka, který je čtenáři předkládán ne jako obžalovaný v konkrétní věci, ale jako předem hotový viník a veřejný nepřítel.
Zvlášť výmluvný je text Pavla Cimbála „U soudu s Oganesjanem“. Ten začíná větou o „známém youtuberovi a recidivistovi“, jehož skupina má „dlouhodobě napadat občanské aktivisty“, a popisuje soudní jednání jazykem, který působí spíš jako obžalovací řeč než jako zpravodajství. Ještě dál jde Deník TO v textech, kde píše o „Oganesjanově gangu“, o lidech, kteří mají „terorizovat občany České republiky“, nebo dokonce staví celé téma do rámce „fašizujících nálad a bojůvek“. Takový slovník není neutrální. Je to aktivistická kampaň, která čtenáře vede k jedinému závěru: že obžalovaný musí být pachatel, i kdyby soud nakonec řekl opak.
Podobný rámec používají i Parlamentní listy, byť někdy méně expresivně a více pod záminkou „monitoringu“. Oganesjan je tam opakovaně označován za „kontroverzního influencera“, „provokatéra“ nebo člena jakéhosi „gangu“, který měl obtěžovat okolí Jindřicha Rajchla. V jednom textu se dokonce bez pevné opory objevuje formulace, že je „podle některých zdrojů“ spojován s ukrajinskou rozvědkou, což je ukázkový příklad mediální insinuace: čtenář dostane silné podezření, aniž by mu bylo nabídnuto cokoli ověřitelného. Tohle není poctivá novinařina, ale vrstvení nálepek, které mají upevnit obraz nepřítele.
Právě proto je nynější vývoj tak důležitý. iDNES loni informovalo, že státní zástupkyně v kauze navrhovala deset měsíců vězení a tvrdila, že se o trestný čin jedná. Jenže soudkyně podle nyní zveřejněných informací dospěla k opačnému závěru. To neznamená, že se z Oganesjana má stát morální autorita nebo že se mají mazat jeho dřívější kauzy. Znamená to ale něco velmi podstatného: v této konkrétní věci nelze poctivě tvrdit, že mu soud něco prokázal. A právě v tom se alternativní a konzervativní média dostávají do problému. Jejich texty totiž dlouhé měsíce nepracují s presumpcí neviny ani se zdrženlivostí, ale s předem vystavěným příběhem o člověku, který je třeba veřejně zničit.
Nejvíc to vyniká v reakci po rozsudku. Místo sebereflexe, zda nebyla rétorika o „gangu“, „terorizování občanů“ a předem předpokládané vině přehnaná, přišel z okruhu Pavla Cimbála a jeho profilu „Mne Neumlčíte“ vzkaz mířený na soudkyni Danu Šindelářovou. To je moment, kdy se celá věc láme: už nejde jen o útok na Oganesjana, ale o tlak na justici, která nerozhodla podle očekávání části radikalizovaného publika. Celá kauza tak nevypovídá jen o jednom kontroverzním youtuberovi. Vypovídá hlavně o tom, jak snadno se u nás z médií, která se ráda stylizují do role obránců pravdy, stává nástroj veřejné dehonestace, kde je rozsudek respektován jen tehdy, když potvrzuje předem napsaný scénář.