Vzpomínka na exodus slovenských Romů do Finska

Psal se rok 1999. V průběhu jednoho červnového týdne dorazily do finského hlavního města Helsinky tři stovky slovenských občanů romského původu, kteří zde zažádali o poskytnutí azylu z důvodu rasového pronásledování ve své zemi.

Po Kanadě, Velké Británii a Belgii se tak Finsko stalo další destinací exodu Romů ze střední a východní Evropy.

Finské úřady byly touto událostí překvapeny, protože přišla náhle a nečekaně v zemi, kam se neuchylovalo větší množství uprchlíků. Pokud nějaká uprchlická vlna zasáhla až do Finska (Somálsko, Kosovo), země se na ni připravila. Protože jsem v té době pobýval ve Finsku, sledoval jsem události na vlastní oči, tedy z pohledu finských médií. Jejich reakce byla velice až úzkostlivě korektní, i když v pozadí zpráv a komentářů člověk vycítil jisté otazníky. Jak jsem z rozhovorů zjistil, zatímco solidarita s uprchlíky z Kosova v předchozím roce byla autentická, nad příchodem slovenských Romů se vznášely nevyslovené pochybnosti.

Nicméně nikde v médiích jsem nenašel známky nějaké xenofobie či hysterie nebo paniky. Pokud se vyskytla kritika, pak na finské úřady, které – nezapomínejme, že to bylo uprostřed finské dovolenkové sezóny – zpočátku musely improvizovat ve věci ubytování azylantů. Finská televize ukazovala, jak policie přesunula slovenské Romy do finského vnitrozemí, kde uprostřed lesů byla využita i neobsazená rekreační střediska. Všichni dostali ubytování, potraviny, kapesné.

Azylová procedura trvala řadu týdnů, finské úřady vyslechly všechny argumenty a osudy azylantů, aby nakonec došly k závěru, že nikdo z nich azyl nedostane. Nikoli proto, že by se zpochybňovala diskriminace Romů na východním Slovensku – to by si hyperkorektní Finové netroufli. Ale z jednoduchého důvodu. Všichni Romové – bylo jich v tom roce kolem třinácti set – totiž přilétali do Finska z Prahy nebo Budapešti, čímž hlavní důvod pro neudělení azylu zněl: měli jste požádat o azyl v první bezpečné zemi, kterými Česko a Maďarsko jsou.

Nechával jsem si přeložit některé články a reportáže. A tak jsem se dozvěděl, že jedním z důkazů vlastního rasového pronásledování byl například výtisk bulvárního Nového Času s článkem o přepadení romské rodiny. Dnes už nevím, zda to byl deník Helsingin Sanomat nebo večerník Iltalehti, který poslal na Slovensko zvláštní reportérku. Ta v Košicích navštívila romské ghetto Lunik. Samozřejmě, čísla o nezaměstnanosti a fotografie prostředí byly pro Finy otřesné, rozhovory s místními obyvateli potvrzovaly diskriminaci. Musel jsem svým finským přátelům vysvětlovat, že situace v košickém Luniku nebo u nás v Chánově není tak tragická, jak to reportáž líčí. Že se tady nehladoví, mi uvěřili, až když jsem je upozornil na to, že v pozadí jedné fotografie ubohého obýváku stojí vedle televizoru video, přístroj, na který jsem si já osobně teprve pracně šetřil.

Cestování slovenských Romů do Finska jsem z vlastní zkušenosti zažil i jako letecký pasažér. Na letišti v Ruzyni se k nám v odbavovacím prostoru přidalo několik slušně oblečených romských rodin s malými dětmi. Když jsem vycházeli z letadla na helsinském letišti, stál tam už připravený policista, který prstem ukazoval na osoby tmavší pleti a vytahoval je z hlavního proudu cestujících. Žádný z Romů proti tomu neprotestoval, jazyk neznali a zřejmě věděli, jak to tady chodí.

Kvůli tomuto exodu zavedlo Finsko pro Slováky vízovou povinnost, která byla zrušena v červenci následujícího roku, když se zjistilo, že žádná nová vlna slovenských Romů nedorazila. Důvod? Finsko zpřísnilo azylové předpisy, Romové pochopili, že finská společnost je dosti uzavřená, a že perspektivu dalšího života zde budou jen těžko hledat, a jestliže u nich šlo o azylovou turistiku, ta se přestala vyplácet. Jak jsem se doslechl, jistá skupina slovenských Romů se o ni ještě jednou pokusila, když se snažila zdejší úřady přelstít a doputovala do Finska přes ruské hranice, Finsko se tak pro ně stalo tou první bezpečnou azylovou zemí.

x x x

Pevně doufám a věřím, že tahle vzpomínka nevyvolá nevhodná či nepřípadná srovnání a paralely. Protože košický Lunik není totéž co válkou zničené syrské město Kobani, a občanské nesoužití romské a slovenské populace na východu země se nedá porovnávat s nenávistí a zabíjením na Blízkém Východě.

To vzpomínku jsem vylovil ze své paměti z jediného důvodu. Abych připomněl klid a profesionalitu Finů a přístup, který bych uvítal i ve své vlastní zemi. Tj. přijímat uprchlíky korektně, bez předsudků, dát jim vše, co jim podle ženevské konvence a dohodnutých pravidel EU náleží. Ale být pevný a nesmlouvaný, pokud se ukáže, že se někdo ta pravidla snaží zneužít.

Přiznejme si, že kus xenofobie je v každém z nás, je to strach z neznámého, nevypočitatelného, nechuť k odlišnosti, zvláště když tato odlišnost nedosahuje mých standardů, které by mohla snížit či ohrozit. Pocítil jsem ji ve Finsku na vlastní kůži, když jsem tady žádal o roční pobyt. Byl jsem pro ministerské úředníky zkrátka ten z Východu.

Získat finské občanství vůbec není jednoduché – pět let bezkonfliktního trvalého pobytu a především: dobrá znalost finského neb o švédského jazyka. Ovšem právě proto, že pětimilionoví Finové si dosti úzkostlivě hlídají národní identitu, svoje obavy z cizinců nedávají ve veřejných projevech najevo. Naopak, jejich politici se energicky hlásí k solidaritě s uprchlíky a k evropským hodnotám, na druhé straně si však v praktických činech dokážou obhájit ty svoje – finské, s nimiž nejsou ochotni kšeftovat či prodat je za peníze či okamžité výhody.

Také proto nechápu některé naše politiky i expolitiky, kteří do světa vyrážejí s transparenty a peticemi deklarujícími neochotu podílet se na řešení problému, který dnes pálí celou Evropu, čímž vysílají do světa poselství o egoismu Čechů, o jejich údajné xenofobii. Nebylo by lepší zvolit tu finskou variantu? Přihlásit se k solidaritě, nevyvolávat již předem předsudky proti těm, co přicházejí, ale v praxi být důsledný při hájení svých hodnot, jež by měli dodržovat všichni, kteří tu s námi chtějí žít. Proti těm, komu by se to nelíbilo, obrana existuje. Jsou na to pravidla, směrnice, zákony.

SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2013/32/EU

ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (přepracované znění) http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:32013L0032&from=EN

Článek 13
Povinnosti žadatelů

1. Členské státy stanoví pro žadatele povinnost spolupracovat s příslušnými orgány při zjišťování jejich totožnosti a jiných údajů podle. 4 odst. 2 směrnice 2011/95/EU. Členské státy mohou pro žadatele stanovit další povinnosti spolupracovat s příslušnými orgány, je-li to nezbytné pro zpracování žádosti.

2. Členské státy mohou zejména stanovit, že:
a) žadatelé jsou povinni se neprodleně nebo ve stanovené době hlásit u příslušných orgánů nebo se k nim dostavit osobně;
b) žadatelé musejí předat doklady, které vlastní a které jsou důležité pro posouzení žádosti, například své cestovní doklady;
c) žadatelé musejí informovat příslušné orgány co nejdříve o místu svého současného pobytu nebo adrese a o změně tohoto místa nebo adresy. Členské státy mohou stanovit, že žadatel musí přijímat jakákoli sdělení na jím posledně uvedeném místě pobytu nebo adrese;
d) příslušné orgány mohou provést osobní prohlídku žadatele a prohlídku věcí, které má u sebe. Aniž je dotčena jakákoli prohlídka prováděná z bezpečnostních důvodů, provádí osobní prohlídku žadatele podle této směrnice osoba stejného pohlaví zcela v souladu se zásadami lidské důstojnosti a fyzické a duševní integrity;
e) příslušné orgány mohou pořídit fotografii žadatele a
f) příslušné orgány mohou zaznamenávat ústní výpovědi žadatele, pokud o tom byl předem informován.

Statistika počtu cizinců v ČR

Zákon č. 325/1999 Sb. Zákon o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1999-325

§ 16

(1) Žádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel
a) uvádí pouze ekonomické důvody,
b) bez vážného důvodu uvádí nesprávné údaje o své totožnosti nebo státním občanství nebo tyto údaje odmítá uvést,
c) žádá o udělení mezinárodní ochrany pouze proto, aby unikl situaci všeobecné nouze,
d) přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze,
e) má více než 1 státní občanství a nevyužil ochrany některého ze států, jehož státní občanství má, pokud neprokáže, že z důvodů uvedených v § 12 nebo 14a této ochrany využít nemohl,
f) neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a,
g) uvádí skutečnosti zjevně nevěrohodné, nebo
h) s cílem ztížit zjištění skutečného stavu věci zničil, poškodil nebo zatajil svůj cestovní doklad či jinou důležitou listinu anebo s tímto cílem předložil padělaný nebo pozměněný cestovní doklad či jinou důležitou listinu.

(2) Jako zjevně nedůvodná se zamítne i žádost o udělení mezinárodní ochrany, je-li z postupu žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a pokud žadatel neprokáže opak.

(3) Rozhodnutí o zamítnutí žádosti pro její zjevnou nedůvodnost lze vydat nejpozději do 30 dnů ode dne zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany.

(4) Nezletilé osobě bez doprovodu nelze žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou.

Publikováno na webu autora.