Na Facebooku se opět šíří text, který tvrdí, že Václav Havel pochází z vlivné židovské rodiny. „Rodina Havlů patřila k nejbohatším židovským rodinám v Praze již na počátku 20. století. Otec a strýc Václava Havla byli členy zednářské lóže Bohemia. Oba financovali Sionistické organizace, zednářské lóže, PEN-klub a oba byli členy Rotary-klubu. Současné bohatství, resp. z restituované majetky jsou dílem strýce Václava Havla, Miloše Havla filmového podnikatele. Významnou měrou se na majetku rodiny podílel i otec Miloše Havla Václav Havel st., majitel stavební firmy a stavitel Lucerny,“ stojí v antisemitském cancu, který sdílel například i Ladislav Vrabel. Miloš Havel je v textu líčen jako kolaborant s nacisty, zároveň i jako prominentní Žid.
Ve skutečnosti se jedná o snůšku nesmyslů. Rodina Havlových nebyla židovského původu, s lidmi židovské víry se však přátelila. Miloš Havel však během protektorátu prokazatelně pomáhal pronásledovaným osobám. Již v říjnu 1938 byl například vyzván dopisem, který podepsalo 15 českých filmových režisérů, k tomu, aby propustil židovského ředitele své společnosti Levoslava Reichla a členy správní rady. V listopadu 1938 toto své přání deputace režisérů zopakovala znovu ústně, ale Miloš Havel odmítl přání režisérů vyhovět. Na počátku německé okupace pak Miloš Havel narychlo uzavřel smlouvy s celou řadou spisovatelů, kterým hrozilo bezprostřední nebezpečí pro jejich levicové smýšlení. Havlův Lucernafilm zaměstnával po dobu protektorátu třeba Jana Drdu nebo Václava Řezáče a také umožnil pod pseudonymy pracovat Ivanu Olbrachtovi nebo Olze Scheinpflugové. Záměrně také zaměstnával více herců i filmových pracovníků než bylo třeba, jen proto, aby je uchránil před totálním nasazením v Německu. Dosvědčují to vlastnoruční rukopisná prohlášení vydaná pracovníky kultury po květnu 1945, např. Jiřího Frejky, Franka Tetauera, Jana Drdy, Václava Vydry a Františka Götze. Uvádějí, že před totálním nasazením uchránil dále mj. také divadelní režiséry Františka Salzera, Antonína Kurše, Jana Škodu a Karla Jerneka. Na základě jeho přímluvy byl z německého vězení propuštěn básník Vítězslav Nezval. Havlův Lucernafilm během protektorátu dále fungoval, jako jedna ze dvou společností měl povoleno natáčet a distribuovat filmy v češtině. Společnost vyprodukovala 32 filmů, převážně komedií. Za problematický bývá považován film Jan Cimbura a jeho scény se židovským obchodníkem.
Strýc Václava Havla Miloš Havel tedy rozhodně přímo nekolaboroval s nacisty. Zájemcům o historii českého filmu lze jenom doporučit knihu redaktorky MF DNES Krystyny Wanatowiczové Miloš Havel s podtitulem Český filmový magnát. Vynikajícím způsobem představuje strýce bývalého prezidenta a přesvědčivě vyvrací pomluvy šířené na jeho adresu týkající se údajné kolaborace s nacisty. Nic takového se nestalo. Kniha není Havlovou adorací, ale na základě faktů, svědectví příbuzných, přátel, známých, spolupracovníků, dopisů, úředních dokumentů atd. se ho snaží představit takového, jakým byl. Je dobře, že kniha vyvrací také často opakovanou lež, že rodině Havlů byl majetek zabaven v roce 1945 na základě Benešových dekretů ohledně konfiskace vlastnictví kolaborantů a zrádců. Pravdou je, že filmové ateliéry na Barrandově byly zestátněny na základě Benešova dekretu ze srpna 1945 o znárodnění kinematografie. Nikoliv kvůli kolaboraci. Proslulá restaurace Barrandovské terasy a palác Lucerna pak změnily majitele až v březnu 1948, čili jejich restituce rodinou Havlů po roce 1989 byly v pořádku.
A nyní k Václavu Havlovi. Ano, Václav Havel jezdil v na tu dobu luxusním Mercedesu. Václav Havel si ho mohl dovolit z příjmů za autorské honoráře z představení hraných mimo východní blok. Jeho hry byly zkrátka velmi populární.
Václav Havel samozřejmě nikdy nebyl člen KSČ. Během pražského jara se Václav Havel stal jednou z důležitých postav liberálního, nekomunistického křídla podporovatelů reforem. Upozornil na sebe již v předvečer pražského jara, když v červnu 1967 na IV. sjezdu československých spisovatelů pronesl kritický projev odsuzující dobové cenzurní praktiky, po kterém byl na příkaz Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) spolu s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů. V březnu 1968 se připojil k otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků adresovanému ÚV KSČ. V dubnu téhož roku se stal předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a v časopise Literární listy uveřejnil text, v němž požadoval ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení systému více politických stran. V témže měsíci se v Divadle Na zábradlí konala premiéra jeho hry Ztížená možnost soustředění.