Na Facebooku se šíří příspěvek Armádního magazínu, který tvrdí, že údajný „vnuk Banderu“ měl prohlásit, že Ukrajina bude schopna plně přejít na ukrajinštinu jen po „druhé masakře v Buči“. Text je navíc doplněn o dezinformační tvrzení, že masakr v Buči spáchali „ukrajinští nacisté“ a že šlo o podvrh Kyjeva. Obě tato tvrzení jsou v rozporu s fakty.
Ve skutečnosti vychází příspěvek z účelově zkreslené interpretace videa dostupného na YouTube, kde dotyčný mluvčí hovoří o Buči výhradně jako o bodu zlomu v chování části ukrajinské společnosti. Nevyzývá k násilí ani k opakování masakru, ale konstatuje, že právě odhalení ruských válečných zločinů v Buči vedlo k dočasnému nárůstu zájmu o používání ukrajinštiny – například ve sportovním prostředí nebo mezi trenéry a rodiči dětí.
Zbytek videa je věnován praktickým problémům jazykové politiky, nikoli výzvám k násilí: mluvčí vysvětluje, že přechod na ukrajinštinu naráží na nedostatek učebnic, terminologie v technických oborech, jednotných pravidel ve sportu či jazykového zázemí v některých profesích. Zmiňuje také, že bez systematické práce se lidé po čase vraceli zpět k ruštině – nikoli proto, že by chtěli „další Buču“, ale protože jim chyběla infrastruktura.
Armádní magazín však tuto pasáž vytrhl z kontextu, změnil význam sdělení a vložil mu zcela opačný smysl: místo popisu společenského dopadu válečného zločinu prezentuje údajnou výzvu k jeho opakování. Jde o klasický příklad manipulace typu straw man (slaměný panák) a vytržení z kontextu, doplněný o dezinformaci o Buči jako údajné „ukrajinské provokaci“.
Z přepisu videa je zřejmé, že mluvčí nevyzývá k násilí ani k opakování masakru, ale popisuje krátkodobý společenský efekt, který masakr v Buči vyvolal. Doslova říká, že po Buči existovalo zhruba měsíční až dvouměsíční období, kdy se trenéři a lidé pracující s dětmi snažili více komunikovat ukrajinsky. Tento jev označuje za „precedens“ – tedy za výjimečnou situaci, která dočasně změnila jazykové chování lidí.
Klíčová je však následující část, kterou dezinformační příspěvek zcela ignoruje. Mluvčí vysvětluje, proč se lidé k ukrajinštině neudrželi dlouhodobě: trenéři a sportovní pracovníci nemají k dispozici materiály v ukrajinštině, které by nahradily ruské. Chybí pravidla her, popisy vybavení, odborné termíny i praktické metodické příručky. Jako příklad uvádí hokejové prostředí, kde se běžně používají ruské výrazy – a to dokonce i u slova „hokej“, přestože hláska „h“ v ruštině vůbec neexistuje.
Věta, kterou Armádní magazín prezentuje jako výzvu k násilí („treba, aby bola Buča, aby ľudia hovorili ukrajinsky“), má v kontextu zcela opačný význam: nejde o přání či požadavek, ale o kritickou reflexi reality, že bez silného šoku se jazykové návyky samy nezmění – a že spoléhat se na tragédie je absurdní. Právě proto mluvčí pokračuje úvahou, že změně by šlo předejít, pokud by byly předem připraveny praktické materiály, knihy a pomůcky v ukrajinštině.
Celé vystoupení je tedy argumentem pro systematickou, nenásilnou jazykovou politiku: dát lidem, kteří chtějí mluvit ukrajinsky, reálné nástroje, aby to mohli dělat i v odborném a každodenním kontextu. Nikde ve videu není výzva k „druhé Buči“, k násilí ani k masakrům – naopak, masakr je implicitně označen za něco „dostatečně hrozného“, co by se nemělo opakovat.
Označování mluvčího jako „vnuka Banderu“ navíc slouží výhradně jako emoční nálepka, jejímž cílem je vyvolat asociaci s „ukrajinským nacismem“. Jméno Stepan Bandera zde neplní informativní funkci, ale propagandistickou – má legitimizovat zkreslený výklad a odvést pozornost od skutečného obsahu sdělení.
Shrnuto: Armádní magazín kombinuje vytržení z kontextu, změnu významu výroku a popření válečného zločinu. Originální video přitom mluví o pravém opaku – o tom, že jazyková změna nemůže stát na traumatu, ale na dostupných nástrojích, vzdělávání a dlouhodobé práci.