Daniel Vávra, předseda správní rady Společnosti pro obranu svobody projevu, sdílí případ belgického krajně pravicového aktivisty Driese Van Langenhovea jako důkaz, že v Evropě je trestné „říkat pravdu“ o migraci. Jenže dostupné informace o jeho projevu ukazují jiný obraz: belgický soud neřešil pouhou kritiku migrační politiky, ale projev, v němž zaznívaly výroky o rasových rozdílech, civilizační nadřazenosti a konspirační rámování migrace. Přesto je fér dodat, že samotný verdikt vyvolává legitimní otázky o hranicích svobody projevu.
Daniel Vávra ve svém příspěvku tvrdí, že belgický bývalý poslanec Dries Van Langenhove byl odsouzen za to, že na univerzitní půdě „řekl pravdu“ a kritizoval migraci. Případ dává do souvislosti se Společností pro obranu svobody projevu, která dlouhodobě tvrdí, že v Česku i v Evropě dochází k omezování svobody projevu. Vávra je podle vlastního webu SOSP předsedou její správní rady a SOSP svobodu projevu staví do středu své činnosti.
Skutečný případ je ale podstatně složitější. Van Langenhove byl v květnu 2026 leuvenským soudem odsouzen k pokutě 4 000 eur za přednášku na Katolické univerzitě v Lovani. Podle belgického zpravodajského webu Leuven Actueel soud konstatoval porušení belgického antirasistického zákona: podněcování k nenávisti nebo násilí vůči skupině na základě národnosti, tzv. rasy, barvy pleti, původu či etnického původu a šíření myšlenek založených na rasové nadřazenosti nebo rasové nenávisti. V části týkající se genderu byl Van Langenhove naopak zproštěn.
Podstatné je, že podle dostupných reportáží nešlo o neutrální akademickou přednášku o statistických souvislostech migrace a kriminality. Studentský časopis Veto, který přednášku popsal už krátce po jejím konání, uvádí, že akce byla původně oznámena jako přednáška o regenerativním zemědělství, ale změnila se v politický projev o migraci, „velké výměně“, multikulturalismu a údajných rozdílech mezi „rasami“. Van Langenhove měl mimo jiné mluvit o „útoku na bílého muže“, tvrdit, že je „logické“, že více bělochů než černochů končí jako inženýři, a naznačovat, že běloši a Asiaté jsou lepší ve stavění mostů než Afričané.
Ještě ostřejší byly pasáže o kolonialismu. Podle Veta Van Langenhove líčil africké obyvatelstvo způsobem, který pracoval s představou civilizační méněcennosti a s obrazem kolonialismu jako záchrany před násilím, otroctvím či kanibalismem. Právě tento typ paušalizace a dehumanizující rétoriky je zásadní pro posouzení věci. Z tvrzení „migrace může mít bezpečnostní dopady“ se tím stává něco jiného: výklad, který skupiny lidí podle původu spojuje s nižšími schopnostmi, kriminalitou, úpadkem školství a ohrožením společnosti.
Vávra proto manipuluje především zkratkou. Tvrdí-li, že „v Belgii je zjevně zločin říct, že diverzita není naše největší síla“, vynechává podstatný kontext toho, co podle dostupných zdrojů v projevu zaznělo. Belgický antirasistický zákon obecně nepostihuje kritiku migrace jako politického jevu, ale veřejné podněcování k diskriminaci, segregaci, nenávisti nebo násilí vůči osobám či skupinám na základě rasy, barvy pleti, původu, národnosti nebo etnického původu.
Zároveň nelze přehlížet, že Van Langenhove není náhodný komentátor, který se jednou neobratně vyjádřil. Jde o známého představitele belgické krajní pravice a zakladatele hnutí Schild & Vrienden. Už dříve byl odsouzen v případu rasistických, antisemitských a nenávistných obsahů v uzavřených skupinách tohoto hnutí; belgická agentura Belga informovala, že soud v lednu 2026 odmítl dovolání v této věci.
To ale neznamená, že rozsudek nelze kritizovat. Kontroverzní je zejména část argumentace, podle níž případná faktická podloženost některých tvrzení sama o sobě nevylučuje trestnost, pokud jsou prezentována způsobem, který podle soudu podněcuje nenávist vůči chráněné skupině. Na to upozorňují i média, která k rozsudku přistupují kriticky z hlediska svobody projevu. The Spectator například píše, že verdikt znepokojil nejen pravici, ale i některé komentátory mimo Van Langenhoveův politický tábor.
Přesnější závěr proto zní: belgický rozsudek je možné pokládat za sporný a stojí za právní i politickou debatu. Vávra a SOSP z něj ale dělají zavádějící symbol údajného trestání „pravdy“ o migraci. Dostupné informace ukazují, že soud neřešil běžnou kritiku migrační politiky, ale projev s rasově hierarchizujícími a paušalizujícími tvrzeními. Kritizovat rozsudek lze. Vydávat jej za důkaz, že v Belgii je trestná jakákoli kritika migrace, už je manipulace.
