Na sociálních sítích se opakovaně objevuje tvrzení, že válka na Ukrajině nezačala ruskou agresí, ale „pučem na Majdanu“, násilím ukrajinských nacionalistů nebo údajným terorem Kyjeva proti ruskojazyčným obyvatelům Donbasu. Tento výklad je jedním ze základních pilířů ruské propagandy: přesouvá odpovědnost z Ruska na Ukrajinu a vytváří dojem, že Moskva pouze reagovala na chaos, nacionalismus nebo „ochranu“ rusky mluvících lidí.
Události let 2013 a 2014 byly na Ukrajině skutečně dramatické. Protesty na Majdanu začaly po rozhodnutí prezidenta Viktora Janukovyče nepodepsat asociační dohodu s Evropskou unií a přerostly v masové demonstrace proti korupci, autoritářským praktikám a policejnímu násilí. Došlo při nich i k zabíjení demonstrantů i příslušníků bezpečnostních složek a OSN později kritizovala nedostatečné vyšetření všech obětí. To ale neznamená, že by tyto události dávaly Rusku právo vojensky obsadit část sousedního státu.
Rozhodující zlom nastal na Krymu. Už 27. února 2014 ozbrojení muži bez označení obsadili krymský parlament a další strategická místa. Později bylo zřejmé, že šlo o ruské síly. Evropský soud pro lidská práva ve věci Ukrajina proti Rusku uvedl, že do večera 27. února 2014 byly legitimní civilní orgány na Krymu odstraněny silou a nahrazeny aktéry spojenými s Ruskem. Valné shromáždění OSN následně v rezoluci 68/262 potvrdilo územní celistvost Ukrajiny a označilo krymské „referendum“ za neplatné.
Podobně neobstojí tvrzení, že šlo pouze o spontánní „občanskou válku“ na Donbasu, do níž Rusko vstoupilo až později. Východní Ukrajina byla politicky rozdělená a proruské či separatistické tendence tam existovaly, neměly však podobu jednoznačné většinové vůle k připojení k Rusku. Průzkum KIIS z dubna 2014 v jižních a východních regionech Ukrajiny ukazoval, že připojení k Rusku podporovala menšina respondentů; v Doněcké a Luhanské oblasti byla podpora vyšší než jinde, ale stále nešlo o jednotný hlas celého regionu.
Důležité je i to, že proti ruskému zásahu se stavěli i mnozí ruskojazyční Ukrajinci. Průzkum International Republican Institute z října 2014 zjistil, že 89 procent respondentů odmítalo vyslání ruských vojáků na „ochranu“ rusky mluvících obyvatel; proti bylo i 79 procent rusky mluvících respondentů. To zásadně zpochybňuje propagandistickou představu, že ruskojazyčné obyvatelstvo Ukrajiny automaticky stálo na straně Moskvy.
Ruská vojenská role na Donbasu je doložená také u bojů v roce 2014. Polský analytický institut OSW už v září 2014 popisoval, že 24. srpna 2014 překročily ukrajinskou hranici pravidelné jednotky ruské armády a jejich zásah vedl mimo jiné k obklíčení ukrajinských sil v oblasti Ilovajsku. OBSE Parlamentní shromáždění v roce 2015 vyzvalo Rusko, aby zastavilo tok těžkých zbraní, munice, jednotek ruských ozbrojených sil a žoldnéřů přes hranici do východní Ukrajiny.
Ruská propaganda často pracuje také s tragédií v Oděse z 2. května 2014. Tato událost byla skutečně tragická a zemřelo při ní 48 lidí. Zpráva OSN však popisuje střet dvou politicky protichůdných skupin, násilí na obou stranách a selhání policie při zajištění bezpečnosti. Nejde tedy o důkaz státem řízeného vyvražďování ruskojazyčných obyvatel, jak událost často líčí proruské narativy.
Narativ „za válku může Majdan“ není hledáním historické pravdy, ale pokusem zakrýt základní fakt: bez ruského obsazení Krymu, ruské podpory separatistů a pozdější přímé účasti ruské armády by se vnitřní ukrajinská krize nestala rusko-ukrajinskou válkou.