Trikolora (místopředseda Petr Štěpánek) zveřejnila seznam „kdyby“, který má navodit dojem, že hlavní odpovědnost za válku na Ukrajině nese Západ – protože „neposlouchal Putina“, otevřel Ukrajině dveře do NATO, toleroval Majdan či ukrajinské jazykové zákony. Tenhle rámec je ale zavádějící už v základu: válka nezačala jako automatická reakce na cizí rozhodnutí, ale jako vědomé rozhodnutí Ruska použít sílu proti sousednímu státu. Mezinárodní právo přitom stojí na zákazu hrozby silou a použití síly proti územní celistvosti a politické nezávislosti států – a žádná „nespokojenost s politikou souseda“ z toho výjimku nedělá.
Časté tvrzení, že „kdyby Západ naslouchal Putinovi (od Mnichova 2007), nebyla by válka“, ve skutečnosti znamená: akceptujte ruské právo veta nad volbou sousedů. Jenže to je přesně logika sfér vlivu, kterou Evropa po roce 1945 (a znovu po roce 1989) odmítala. I kdybychom připustili, že Západ v některých momentech chyboval, pořád platí, že žádná z těchto chyb sama o sobě neospravedlňuje invazi – nejde o „složitou filozofii“, ale o elementární princip, že hranice se nemění silou.
Trikolora také odkazuje na Bukurešťský summit NATO 2008, jako by šlo o přímé „vyzvání Ukrajiny ke vstupu“. Ve skutečnosti šlo o politické prohlášení, že Ukrajina a Gruzie „se stanou členy“, ale bez konkrétní pozvánky, termínu či přijetí do standardního akčního plánu členství (MAP). Jinými slovy: nešlo o bezprostřední krok k členství, kvůli němuž by v roce 2022 „musela“ přijít invaze.
Podobně manipulativně vyznívá výtka, že Ukrajina „odstranila neutralitu“. Ukrajina měla po část období status mimo vojenské bloky; přesto v roce 2014 přišla anexe Krymu a rozjetí války na Donbase. A teprve po ruské agresi ukrajinský parlament v prosinci 2014 hlasoval pro opuštění „neblokového“ statusu. To obrací příčinu a následek: nejde o to, že Ukrajina „provokovala“ a Rusko reagovalo, ale že ruské kroky posouvaly Ukrajinu k hledání bezpečnostních záruk.
Další položky „kdyby“ recyklují známé proruské narativy o Majdanu a „zakázané ruštině“. Po útěku Viktora Janukovyče parlament hlasoval o jeho odvolání a následovaly volby; popis jako „puč řízený CIA“ je politická nálepka, ne doložený fakt. A ruština na Ukrajině nebyla „zakázána“ ve smyslu zákazu soukromého užívání: jazyková legislativa řeší především fungování státního jazyka ve veřejné sféře, nikoli „zákaz mluvit rusky doma“.
Konečně, často zmiňovaných „15 tisíc obětí na Donbase“ Trikolora obvykle používá tak, aby to znělo jako „masakr civilistů“ a jako argument pro ruskou invazi. Jenže čísla OSN za roky 2014–2021 mluví o celkových úmrtích v konfliktu (tedy civilisté i padlí na obou stranách). OHCHR uvádí řádově 14,2–14,4 tisíce zabitých, z toho minimálně kolem 3,4 tisíce civilistů, zbytek tvoří převážně bojovníci (ukrajinské síly a ozbrojené skupiny). Tragédie Donbasu je reálná – ale nepřevrací odpovědnost za invazi 2022, která konflikt eskalovala do plnohodnotné války proti celé zemi.