Výklad Ústavy České republiky se u některých politických aktérů neřídí jejím textem ani ustálenou judikaturou, ale aktuální politickou potřebou. Výrazným příkladem je místopředseda SPD Radim Fiala, který v roce 2021 veřejně obhajoval silnou roli prezidenta při jmenování ministrů a tvrdil, že hlava státu má právo kandidáta nejmenovat, pokud pochybuje o jeho odbornosti. Podle Fialy tehdy nebyl prezident povinen návrhu premiéra vyhovět a jmenování mělo být výsledkem „shody prezidenta a předsedy vlády“. Tento výklad stavěl prezidenta do pozice aktivního politického arbitra, který může premiérovy návrhy fakticky vetovat.
O čtyři roky později však tentýž politik používá zcela opačnou argumentaci. V souvislosti s debatou o možném nejmenování kontroverzního kandidáta na ministra prohlašuje, že pokud premiér navrhne osobu, která není trestně stíhaná a neexistuje „fatální problém“, prezident ji podle Ústavy jmenovat musí. Nejmenování by prý bylo „za hranou Ústavy“. Prezident se v tomto pojetí náhle mění z aktivního hráče v ceremoniálního aktéra, který má návrh předsedy vlády bez dalšího akceptovat.
Nejde přitom o vývoj právního názoru podložený novým výkladem Ústavního soudu nebo změnou ústavní praxe. Jde o čistě účelový obrat, který přesně kopíruje momentální politické zájmy SPD. Když silný prezident blokoval kandidáty nevyhovující tehdejší vládní většině, SPD to považovala za legitimní výkon pravomocí. Když se však prezident ocitá v pozici, která může zkomplikovat nominaci spojenců SPD, stává se tentýž postup protiústavním.
Taková flexibilní práce s Ústavou není jen intelektuálně nepoctivá, ale i nebezpečná. Ústava není politický nástroj, který si lze ohýbat podle aktuální koaliční matematiky. Český ústavní systém je založen na odpovědnosti vlády Poslanecké sněmovně, nikoli prezidentovi, a prezidentova role při jmenování ministrů je dlouhodobě vykládána jako převážně formální. Pokud se politické strany snaží tuto rovnováhu měnit bez opory v judikatuře, oslabují tím samotné základy parlamentní demokracie.
Podobný vzorec účelového výkladu lze navíc sledovat i v jiných oblastech vystupování Radima Fialy, například při relativizaci ruské odpovědnosti za teroristický útok ve Vrběticích. I zde Fiala argumentuje absencí soudního rozsudku, přestože v demokratickém právním státě není soudní verdikt podmínkou politické odpovědnosti státu za cizí zpravodajskou operaci. Stejný formalismus, který jindy nehraje roli, je náhle povýšen na klíčový argument.
Výsledkem je obraz politiky, v níž nejsou pravidla stabilním rámcem, ale proměnnou kulisou. Ústava se v takovém pojetí nestává nejvyšším zákonem státu, ale rétorickým nástrojem, který má legitimizovat předem daný politický postoj. Právě proti takové selektivní interpretaci je však ústavní pořádek postaven – a právě proto je důležité na tyto rozpory systematicky upozorňovat.