Na sociálních sítích se šíří rozsáhlý příspěvek Evy Kaprálové, podepsané značkou PRO, který reaguje na článek Seznam Zpráv o zhoršující se náladě části české společnosti vůči Ukrajincům. Autorka mluví o „normalizačních pisálcích“ a „novinářských zaprodancích“, zpochybňuje dokonce existenci jedné z oslovených Ukrajinek a tvrdí, že média zamlčují negativní dopady ukrajinské migrace. Některé otázky, které pokládá, jsou legitimní. Jiné části příspěvku jsou však nepravdivé nebo výrazně zavádějící.
Hned na začátku Kaprálová píše, že „silně pochybuje, že nějaká Kučerjavenková vůbec existuje“. Jde o reakci na Ukrajinku Julii Kučerjavenko, která v článku Seznam Zpráv popisovala své zkušenosti se slovními útoky. Zpochybnění její existence přitom nemá žádný doložený základ. Julie Kučerjavenko je skutečná osoba, která je pod svým jménem dohledatelná například také ve veřejném Registru osob ARES. Tvrzení či insinuace, že by si Seznam Zprávy svou respondentku snad vymyslely, je tedy nepravdivá.
Zavádějící je také popis samotného článku. Kaprálová vytváří dojem, jako by média předkládala Ukrajince coby bezproblémové, dokonale integrované oběti a každou kritiku označovala za xenofobii. Jenže původní text nic takového netvrdí. Popisuje negativní zkušenosti některých Ukrajinců, zároveň připouští kulturní rozdíly a na závěr výslovně uvádí, že se vztah české společnosti k Ukrajincům nevyvíjí jen jedním směrem. Charita ČR v článku upozorňuje jak na solidaritu, tak na únavu, předsudky a odmítavé postoje — a za problematické označuje právě přisuzování chování jednotlivců celé skupině. Zmínka o SPD a Tomiu Okamurovi navíc není redakčním „kopnutím“, jak Kaprálová tvrdí, ale citovaným názorem experta na migraci Roberta Stojanova.
Podobně problematický je argument, že Češi přece „vidí na vlastní oči“, jací Ukrajinci jsou. Osobní zkušenost samozřejmě nelze nikomu upírat, ale z jednotlivých zkušeností nelze vyvozovat vlastnosti statisíců lidí. Navíc průzkum Ipsosu zveřejněný v březnu 2026 ukazuje zajímavý rozpor: přibližně 60 procent respondentů považovalo ukrajinskou menšinu za problematickou, zatímco vlastní negativní zkušenost uváděla výrazně menší část dotázaných. Analytik Ipsosu proto upozorňoval, že část negativního obrazu může být přejímána z médií nebo okolí. To samozřejmě neznamená, že negativní zkušenosti neexistují; znamená to pouze, že anekdota není totéž co reprezentativní údaj.
Kaprálová argumentuje také tím, že se někteří uprchlíci vracejí na Ukrajinu „na svátky či dovolené“, což má zjevně zpochybňovat jejich postavení obětí války. Ani tento argument ale není tak jednoduchý. Ukrajina je obrovská země a intenzita bojů se mezi regiony zásadně liší; lidé tam navíc mají rodiny, majetek nebo další závazky. České úřady s cestami držitelů dočasné ochrany na Ukrajinu výslovně počítají. Oficiální informace Ministerstva vnitra rozlišují mezi cestou a trvalým návratem: při trvalém odjezdu by se člověk měl dočasné ochrany vzdát. Samotná návštěva Ukrajiny tedy není důkazem zneužívání ochrany ani důkazem, že dotyčný před válkou neutekl.
Legitimní je naopak požadavek Kaprálové, aby stát zveřejňoval co nejúplnější účet nákladů a příjmů spojených s uprchlíky. Jenže zavádějící je představa, že dosud zveřejňovaná čísla jednoduše ignorovala školy, zdravotnictví a další náklady. Metodika MPSV uvádí, že výdajová část zahrnuje kompletní výdaje státního rozpočtu ze všech kapitol, mimo jiné nouzové ubytování, humanitární dávku, školství, pojistné, podporu zaměstnanosti, platy příslušných zaměstnanců či léky. Za třetí čtvrtletí 2025 MPSV uvádělo modelované příjmy 8,2 miliardy korun a výdaje 3,9 miliardy; za první tři čtvrtletí roku tak bilance dosahovala přebytku 11,7 miliardy korun. Současně ale platí, že v roce 2026 stát novou bilanci zatím nezveřejnil, což lze zcela legitimně kritizovat.
Složitější je otázka pracovního trhu. Příchod velkého množství pracovníků skutečně může v některých nízkopříjmových profesích zvýšit konkurenci a debata o mzdách nebo využívání levné pracovní síly zaměstnavateli je legitimní. Z toho však nelze bez dalších dat jednoduše vyvodit, že právě Ukrajinci „srážejí vyjednávací pozici“ českých zaměstnanců. Česká národní banka naopak ve své analýze vývoje potenciálu české ekonomiky uvádí, že příchod Ukrajinců významně zvýšil produkční kapacity ekonomiky a očekávaný návrat části ukrajinských pracovníků by měl pracovní sílu naopak oslabit. Držitelé dočasné ochrany mají podle Úřadu práce volný vstup na český pracovní trh a jejich zaměstnávání podléhá evidenci.
Kritika migrační politiky skutečně není xenofobie a otázky týkající se kriminality, sociálních výdajů, školství, bydlení či dopadů na mzdy jsou legitimní. Problém příspěvku Evy Kaprálové spočívá v něčem jiném: tyto legitimní otázky propojuje s nepravdivým zpochybňováním existence konkrétní Ukrajinky, zkresluje obsah původního článku a jednotlivé zkušenosti používá k vytváření obrazu celé národnostní skupiny. Paradoxně tak sama předvádí mechanismus, před kterým napadený článek varuje: konkrétní Ukrajinka popíše zkušenost s nepřátelstvím — a odpovědí je, že možná ani neexistuje a novináři jsou „zaprodanci“.
Verdikt: ZAVÁDĚJÍCÍ A ČÁSTEČNĚ NEPRAVDIVÉ. Příspěvek obsahuje legitimní témata k veřejné diskusi, ale současně prokazatelnou nepravdu, několik nepodložených insinuací a zobecňování, která předložená data nepodporují.
