Když Donald Trump v roce 2016 kandidoval na prezidenta, sliboval, že „ukončí nekonečné války“ a že Spojené státy pod jeho vedením přestanou „hrát světového četníka“. Jeho úspěch měl být podle jeho vlastních slov měřen „v počtu konfliktů, kterým se vyhne, a které ukončí“. Samotný Trump se navíc vůči válčení vymezoval i před volbami vloni. „Slabost (bývalého prezidenta) Joea Bidena dovedla planetu na pokraj jaderné války. Já přinesu světu skvělý nový mír,“ prohlašoval nynější šéf Bílého domu loni v květnu.
Právě tato rétorika vyvolala nadšení u proruských komentátorů i v ruských státních médiích – Kreml doufal, že Trump oslabí transatlantické vazby, odvrátí NATO od východní Evropy a omezí tlak na Moskvu kvůli Ukrajině či Sýrii. Trumpova neochota kritizovat Putina a jeho opakované pochybnosti o smyslu NATO tuto naději posilovaly.
Jenže teď, pár měsíců po jeho zvolení, udeřily USA pod jeho vedením na íránské jaderné cíle. Výsledkem je naprostý obrat rétoriky. Ti, kdo ještě nedávno Trumpa oslavovali, dnes mluví o americkém „terorismu“, „agresi“ a „návratu k imperialismu“. Z oslavovaného mírotvůrce je najednou nepřítel.
A Rusko? Zatímco Kreml sice útok verbálně odsoudil, o žádné reálné pomoci Íránu nemůže být řeč. Moskvě totiž chybí prostředky i páky – válka na Ukrajině váže většinu vojenských kapacit a diplomaticky je Rusko stále více izolované.
Ve výsledku tak Rusku zbývá jen rétorika. Nenávist vůči USA, silná slova o nestabilitě a výzvy k míru – ale bez reálného vlivu. Írán je pro Moskvu spojencem jen tehdy, když se to hodí. A ani Trump není zárukou toho, že „přátelství“ přežije skutečné střety zájmů.