Stanovisko Trikolory k pravomocnému odsouzení Pavla Křivky staví na falešném rámci. Strana tvrdí, že ve svobodné zemi má každý právo vyjadřovat se „k jakémukoli vojenskému konfliktu“ a že odsouzení za mikinu se symbolem „Z“ a nápisem „Za pobědu“ je „hanebnou justiční a politickou zvůlí“. Jenže právě tímto jazykem Trikolora maže rozdíl mezi obecným názorem na světovou politiku a veřejnou demonstrací podpory symbolu, který je v evropském prostoru spojen s ruskou invazí na Ukrajinu. Ve svém oficiálním textu dokonce mluví o „banálním činu“, čímž celý význam věci záměrně zlehčuje.
Soud přitom neřešil, zda někdo „musí mít povinný názor“ na Rusko nebo Ukrajinu. Krajský soud v Pardubicích potvrdil rozsudek nad bývalým pardubickým politikem Pavlem Křivkou, který se podle médií v dubnu 2024 pohyboval po pardubické třídě Míru v černé mikině s velkým bílým písmenem Z a menším ruským nápisem „Za pobědu“. Odvolání zamítl a trest šesti měsíců vězení s podmíněným odkladem na dva roky se stal pravomocným. Nešlo tedy o akademickou debatu ani o komentář k zahraniční politice, ale o veřejné vystoupení se symbolem podpory ruské agrese.
Ještě podstatnější je, co ve stanovisku Trikolory úplně chybí. Rusko na Ukrajině nevede jen jakýsi neurčitý „vojenský konflikt“, jak se snaží text navodit. Nezávislá mezinárodní vyšetřovací komise OSN v březnu 2025 uvedla, že ruské orgány páchaly nucená zmizení ukrajinských civilistů jako zločiny proti lidskosti, a zároveň potvrdila své dřívější závěry, že ruské orgány páchaly jako zločiny proti lidskosti také mučení. V listopadu 2025 pak komise připomněla i závěry o vraždách a násilném přesunu obyvatelstva jako zločinech proti lidskosti. Kdo tento kontext vynechá, nepopisuje realitu úplně, ale účelově.
Právě proto je Trikolorou zvolená formulace manipulativní. Když strana píše, že každý má právo „milovat či nemít rád“ Rusko, Ukrajinu nebo jinou zemi, sugeruje, že Křivkův případ je jen otázkou osobních sympatií. Jenže symbol „Z“ už dávno není neutrální značka ani obecný výraz geopolitického názoru. Je spojen s invazí, která podle českých soudů představuje zločin agrese, a s režimem, jehož orgánům mezinárodní vyšetřovatelé přičítají i zločiny proti lidskosti. Redukovat takové gesto na „jiný názor“ znamená zamlčet jeho skutečný význam.
Trikolora také předstírá, že stát tímto rozsudkem zavádí jakousi povinnou ideologii. Jenže svoboda projevu není bezbřehá ani v demokratickém státě. Nejvyšší soud už v jiném případu týkajícím se schvalování ruské agrese připomněl, že svoboda projevu není absolutní a že trestní postih může být v demokratické společnosti namístě u projevů, které schvalují nebo ospravedlňují zločiny proti lidskosti či zločiny proti míru. Jinými slovy: nikdo nemusí vyznávat „jednotný názor“, ale veřejné schvalování zločinné agrese a s ní spojených zločinů není totéž co legitimní politická polemika.
Samotný Pavel Křivka navíc není žádný nezúčastněný občan, kterého by do politiky zanesla náhoda. V minulosti vedl krajskou kandidátku Strany zelených, později se objevoval u dalších menších a okrajových subjektů – podporoval Demokratickou stranu zelených, kandidoval za blok Jany Bobošíkové, objevil se u Strany práv občanů a později i na kandidátce Aliance národních sil. I to ukazuje, že nejde o nahodilé gesto bez politického obsahu, ale o další článek dlouhodobého vývoje směrem k nacionalistickým a proruským okrajům české politiky.
Stanovisko Trikolory je tak ukázkou vědomého posunu významů. Z podpory symbolu ruské agrese dělá „banální čin“. Z pravomocného soudního rozhodnutí dělá „totalitu“. A z války, při níž mezinárodní vyšetřovatelé popsali i zločiny proti lidskosti, dělá jen neurčitý „vojenský konflikt“, ke kterému má přece každý právo mít svůj názor. Právě v tom je manipulace: ne v otevřené lži, ale v pečlivě vybraných formulacích, které zamlčí to nejdůležitější.