Předseda SPD Tomio Okamura zveřejnil na Facebooku video, v němž tvrdí, že se 1. ledna „po celé Ukrajině“ konaly legální a povolené pochody na počest „nacistického zločince“ Stepana Bandery. Podle Okamury je Bandera inspirátorem masových vražd a teroristických útoků a Česká republika by proto neměla „financovat uctívače Bandery“. Výrok míchá reálná historická fakta s nepřesnými zobecněními a hodnotícími soudy, které vytvářejí zavádějící obraz současné Ukrajiny.
Je pravda, že v den výročí narození Stepan Bandera se především na západě Ukrajiny – například ve Lvově a dalších městech Haliče – konají pietní či vzpomínkové akce. Tyto události však mají regionální charakter a nelze je popsat jako celostátní akce „po celé Ukrajině“. Zásadní je také to, že konání demonstrace nebo pietní akce automaticky neznamená souhlas státu ani „uctívání“ dané osoby ze strany celého státního aparátu. Veřejná shromáždění povolují místní orgány a jejich existence nevypovídá o oficiální historické politice vlády či parlamentu.
Okamura navíc označuje Banderu za „nacistického zločince“, což je výrazně zjednodušující nálepka. Bandera byl vůdcem radikálně nacionalistické Organizace ukrajinských nacionalistů (frakce OUN-B), která na počátku druhé světové války s nacistickým Německem takticky spolupracovala. Zároveň je ale historickým faktem, že Bandera byl v letech 1942–1944 nacisty vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Tvrzení, že by v této době osobně řídil či organizoval masové zločiny, je proto nepřesné a ignoruje základní historický kontext.
Závažné zločiny je však nutné jasně pojmenovat u struktur Organizace ukrajinských nacionalistů a zejména Ukrajinská povstalecká armáda. Jednotky UPA se v letech 1943–1944 dopustily masového násilí na civilním obyvatelstvu, především na polských civilistech na Volyni a ve východní Haliči. Tyto události jsou historicky doložené a Polsko je oficiálně označuje za genocidu, přičemž 11. červenec je polským památným dnem obětí. Existence těchto zločinů je nesporná; spor se vede o míru osobní odpovědnosti samotného Bandery, nikoli o to, zda k masakrům došlo.
Také tvrzení o „banderovcích vraždících Čechy a Slováky“ má reálný základ, ale vyžaduje přesnost. Ozbrojené jednotky UPA po válce skutečně pronikaly přes území tehdejšího Československa a docházelo ke střetům i k obětem, včetně civilních. Nešlo však o plošnou kampaň namířenou proti českému či slovenskému obyvatelstvu, ale o násilné přesuny a lokální bojové situace, které je nutné popisovat bez zobecňujících zkratek.
Zásadně zavádějící je i implicitní představa, že radikální nacionalismus reprezentovaný Banderou určuje dnešní ukrajinskou politiku. Krajně pravicové a ultranacionalistické strany existují v mnoha evropských zemích včetně Česka, avšak na Ukrajině dlouhodobě dosahují ve volbách mizivých výsledků a nemají vliv na státní moc. Spojovat lokální pietní akce nebo symbolickou rovinu historické paměti s oficiální politikou státu je proto nepřesné. Výrok Tomia Okamury tak místo faktického popisu reality vytváří zjednodušený a politicky účelový obraz, který složitou historii i současnost Ukrajiny spíše zkresluje, než vysvětluje.