Novinář, redaktor magazínu Reportér Tomáš Poláček v rozhovoru o nedostatku pochybností, aktivistické žurnalistice a neschopnosti povznést se nad emoce.
Petr Nutil: Vnímáte v českém mediálním prostoru výraznější pokusy o manipulativní nebo propagandistické působení?
Tomáš Poláček: Z mého pohledu je to složitější, ale začnu jinak, prosbou: Neberte mě, prosím vás, smrtelně vážně. Nemám patent na rozum, naopak, jsem zoufale nevzdělanej kluk. A jako takový vám odpovídám, že mezi důležitými českými novináři se podle mě najdou i ti, kteří manipulují, ale většina z nich si to neuvědomuje. Mají pocit, že nedělají nic špatného, že jenom bojují za správnou věc.
Můžete být konkrétnější?
Popíšu dvě události, které se mě dotkly osobněji. Jedna se týkala tradičně zlého Ruska, druhá prezidentské volby.
Začněme tedy Ruskem…
Dnes už si na to málokdo vzpomene, ale roku 2008 zaútočila Gruzie na Jižní Osetii, kam následně ze severu vjely ruské tanky. Takzvaně mainstreamová česká média se shodovala například s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem na tom, že viníkem a agresorem je Rusko. Já o pár měsíců později do rozbombardované a vypálené Osetie na několik dní přijel, mluvil tam s desítkami lidí, a odnesl si trpký pocit, že to je celé jinak: kdyby tehdy ruské tanky nepřijely, z Jižní Osetie by nic nezbylo.
Nejde ale spíš než o fakta jen o vaše pocity?
Ano, trefa, tak to je. Jenomže ona se pak stala zajímavá, pro mě nečekaná věc, konflikt totiž vyšetřovala expertní komise Evropské unie, a ta nakonec zveřejnila závěry, které se shodovaly s mými – jak správně naznačujete – laickými pocity. Evropští experti označil za viníka rozpoutání války Gruzii. A tehdy jsem se rozčílil…
Proč? Nemělo se spíše dostavit jakési uspokojení, že dochází na vaše slova?
Rozčílil jsem se na české politiky a novináře, kteří nepochybovali o jediném viníkovi, ožralém medvědovi s balajkou. Od toho konfliktu uplynulo už sedm let a já pořád marně čekám na to, až aspoň někdo sympaticky uzná: “Jó, tehdy v Osetii to bylo mnohem složitější, pletl jsem se.” Všimněte si, že namísto toho, abychom tehdejší nepřesně interpretovanou situaci v souvislosti například s událostmi na Ukrajině analyzovali, o Osetii se raději skoro nemluví. O tehdejším gruzínském prezidentovi Michailovi Saakašvilim se u nás pořád hovoří a píše vesměs pozitivně a letos v květnu jenom málokoho z důležitých politiků nebo novinářů vyvedl z míry fakt, že se stal Saakašvili gubernátorem Oděské oblasti. Jsem sice laik, ale mně to divné připadá.
Teď tedy ke druhému tématu – co vás naštvalo v souvislosti s prezidentskou volbou?
Mezi mnoha novináři ve svém okolí jsem v průběhu kampaně vnímal velkou podporu jednomu z kandidátů. Někteří kolegové se ji ani nesnažili maskovat, což jsem nechápal. Nevím – já mám rád novináře, kteří nikomu nefandí, a když už tak vnitřně, nenápadně, potichu, a snaží se s tím bojovat. Aktivisti mě nebaví – a věřím, že podobně to cítí i většina čtenářů.
Myslím, že je legitimní vyjádřit podporu tomu kterému kandidátovi. Mám za to, že mnohým novinářům vadil především Zemanův populistický slovník a proruská orientace.
A podle mě je situace, kdy si novinář v době voleb přišpendlí na bundu odznak s portrétem jednoho z kandidátů, smutná. Když o někom vím, že pana X adoruje a pana Y nesnáší, navždycky už si pak jeho slova filtruju. Ani já tehdy Miloše Zemana nevolil, ale nechápal jsem, že pro některé kolegy bylo jeho zvolení tragédií, vážným ohrožením pro tuto zemi, čímsi fatálním, ne-li důvodem emigraci. Dnes snad vidíme, že i když se nám na prezidentovi ledacos nelíbí, nic fatálního se nestalo.
Miloš Zeman je samozřejmě legitimně zvoleným prezidentem. Nemyslíte ale, že si svůj mediální obraz vytváří z velké části sám?
Do jisté míry asi ano, ale obávám se, že mezi novináři je spousta takových, kteří ho a priori nenávidí – a nenávist je emoce, která do žurnalistiky nepatří. Kdybych byl šéfredaktorem, tak ve své redakci nechci mít lidi, kteří se nad podobné emoce nedokáží povznést.
S tím se nedá nesouhlasit, nenávist nemá v seriózních médiích co dělat. Pojďme ale na chvíli zpátky k Rusku, nebo přesněji k množství nově vzniklých prorusky orientovaných zpravodajských serverů. Jak čtete jejich roli?
Nijak. Já je nečtu. Stejně jako moc nečtu ty protiruské. U těch ale občas znám lidi, kteří stojí v pozadí, a je mi z toho smutno. Kdysi dobří novináři, kam jsem se já hrabal. A teď? Aktivisti.
Česká média se řečeno módním slovem “oligarchizují”. Jak vnímáte tento proces, zahrnující i propojení politických a obchodních zájmů, například u pana Babiše?
Nerad bych vypadal jako nějaký mudrlant a zrovna na tohle nemám silný názor. Řeknu jen, co mi v tuhle chvíli přichází na jazyk: Mf Dnes nebo sobotní Lidovky mi za tu dvacku jednoznačně pořád stojí, je v nich spousta bezvadnýho čtení. Pracují tam většinou vynikající, nezmanipulovatelní novináři. Jenom ty články, dotýkající se přímo aktivit Andreje Babiše, beru s rezervou – a pro jistotu čtu i noviny, patřící jiným majitelům.
Nicméně právě takový souběh politických a mediálních aktivit se některým médiím jeví jako ohrožující. Souhlasíte s nimi?
Víte, já opravdu nejsem analytikem české mediální scény nebo politologem, jsem hlavně hráčem FC Prase, což je osmá liga hanspaulky. Ale opakuju: Koho baví číst, kdo má rád noviny, ten ať si kupuje například Mf Dnes a za tu cenu dostane spoustu výborného čtení. A pro jistotu ať to prokládá četbou konkurence, například Reportéra… Stejně jsme skoro všichni na facebooku nebo na twitteru, kudy k nám nakonec většina důležitých článků, ať už odkudkoli, dopluje. Chápete? Nemám prostě pocit, že by zrovna tohle byla tragédie.
Zmínil jste sociální sítě. Jak s nimi, podle vás, čeští novináři pracují?
Za prvé si myslím, že přinejmenším na jedné z nich by každý novinář měl být aktivní. Znovu – kdybych byl šéfredaktor, tak to vyžaduju, protože právě osobní vazba mezi novinářem a čtenářem je tou nejpřirozenější a nejlepší reklamou. A za druhé bych z pozice nadřízeného požádal kolegy, ať se ani na facebooku nechovají jako aktivisté. Čímž se vracíme na začátek – pokud z novinářova profilu čiší, že například miluje Havla a nenávidí Zemana, anebo naopak, inteligentní čtenáře to, podle mě, nebaví. A nedejbože, aby novinář na svém profilu někoho urážel za odlišný názor, nebo se někomu posmíval – i to se stává. Ale teď už doopravdy mudruju…
Pojďme si tedy říct závěrem – jak nepodléhat ať už mediální či jiné manipulaci? A jak se vyznat ve světě přehlceném informacemi?
Nedělejme z toho drama. Pokud má někdo zájem číst anebo slyšet o konkrétním problému z více úhlů, jistě nakonec najde pár autorů, kteří rozhodně nejsou žádní extremisté, ale nabídnou mu svůj originální pohled na situaci. Pak už nám zbývá jen maličkost: zapojit mozek. Pokud si uvědomíme, že svět většinou není černobílý, a pokud jsme ochotní otevřeně vnímat různé názory, nemusíme se bát manipulace o nic víc než kdy dříve… Ale nezakončíme to nějak zábavněji?
Skončíme tedy historkami z vašich cest?
Klidně. Nedávno jsem objel půlku světa stopem a mám z toho tři pocity, kterými skončit můžu: Lidi na celém světě jsou v drtivé většině dobromyslní. Česko patří mezi vůbec nejpříjemnější, nejvlídnější a nejhezčí země. A ženy, pomineme-li Slovensko, ženy nejsou hezčí než u nás opravdu nikde.