Lenka Tarabová ve svém příspěvku obviňuje prezidenta Petra Pavla z velezrady a přidává seznam kroků, které podle ní mají dokazovat jednání proti České republice. Hned v úvodu přitom sama správně připomíná, že velezrada je v českém právu specifický ústavní delikt, kterého se může dopustit pouze prezident republiky. Tím ale právní přesnost jejího textu prakticky končí. Zbytek příspěvku už pracuje hlavně s emotivními výrazy, politickými soudy a dramatickými interpretacemi událostí, které se za velezradu označit nedají.
Podle Ústavy ČR je velezradou jednání prezidenta směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky nebo proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní žalobu by musel podat Senát se souhlasem Poslanecké sněmovny a rozhodoval by Ústavní soud. Nejde tedy o nálepku pro neoblíbený výrok, zahraničněpolitické gesto nebo proevropský názor. Aby bylo možné mluvit o velezradě, muselo by jít o skutečné jednání proti samotné existenci, územní celistvosti nebo demokratickému zřízení státu. Nic takového Tarabová ve svém textu nedokládá.
Příkladem je tvrzení o údajném jednání s Lichtenštejny „za zády vlády“ a o prolomení Benešových dekretů. Spor českého státu s Lichtenštejny o majetek skutečně existuje a prezident Pavel se s lichtenštejnským dědičným princem Aloisem setkal. Z veřejně dostupných informací ale nevyplývá, že by prezident dojednal vracení majetku, rušil soudní rozhodnutí nebo jakkoli měnil právní stav. Prezident k takovému kroku ani nemá pravomoc. Diplomatické jednání o citlivém historickém sporu může být předmětem politické kritiky, ale samo o sobě není velezradou.
Podobně přehnaně je popsáno vystavení části Svatovítského pokladu v Německu. Část pokladu byla skutečně vystavena v Drážďanech, což lze hodnotit různě – jako kulturní spolupráci, odvážné gesto, nebo krok, který měl být veřejnosti lépe vysvětlen. To ale neznamená, že prezident „odvezl“ poklad Německu v právním smyslu nebo že se tím dopustil útoku na českou státnost. Ještě méně obstojí přirovnání k Hitlerovi. Takové srovnání má vyvolat rozhořčení, nikoli věcně vysvětlit, v čem by měl spočívat ústavní delikt. Poklad navíc vystavila Pražská arcidiecéza.
Další část příspěvku míří na československou vlajku potřísněnou krví při událostech roku 1968, která byla použita při symbolické akci v Kyjevě. I zde je základní fakt pravdivý, ale výklad je jednostranný. Smyslem akce bylo připomenout zkušenost Československa se sovětskou okupací a propojit ji s dnešní ruskou agresí proti Ukrajině. Tvrzení, že šlo o znevážení českých obětí nebo o gesto proti České republice, je politická interpretace. Navíc je zavádějící stavět invazi vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968 jako „ukrajinskou“ okupaci. Šlo o sovětskou vojenskou operaci vedenou Moskvou, nikoli o akci dnešní nezávislé Ukrajiny.
Příspěvek dále přebírá i výhrady Marka Stoniše: podporu přijetí eura, úvahy o omezení práva veta v některých otázkách EU, nešťastnou formulaci v Terezíně a údajný návrh „zrušit Českou republiku“. Z těchto sporů ale neplyne velezrada. Podpora hlubší evropské integrace není totéž jako útok na svrchovanost České republiky, už jen proto, že členství v EU a případné přenosy pravomocí probíhají ústavně stanovenými postupy, nikoli prezidentským výrokem.
Nejsilnější manipulací je tvrzení, že prezident „navrhl zrušit Českou republiku“. Pavel mluvil o myšlence „Spojených států evropských“ jako o možné budoucí cestě pro Evropu, pokud chce obstát mezi globálními velmocemi. To je federalistická politická vize, s níž lze zásadně nesouhlasit. Není to ale právní akt, kterým by Česká republika zanikala, ani krok, jímž by prezident sám mohl stát zrušit. Českou republiku nelze „zrušit“ projevem, rozhovorem ani debatní úvahou. Tak zásadní změna by vyžadovala ústavní, parlamentní a mezinárodněprávní proces, nikoli prezidentovu rétoriku.
Celý příspěvek tak stojí na směšování tří rovin: faktických událostí, politických interpretací a právního pojmu velezrada. Některé uvedené události se skutečně staly. Některé výroky prezidenta Pavla lze kritizovat. Některé symbolické kroky mohly být komunikačně citlivé. To všechno ale ještě ani zdaleka neznamená, že prezident jednal proti svrchovanosti, celistvosti nebo demokratickému řádu České republiky. Tarabová používá slovo „velezrada“ nikoli jako právní kvalifikaci, ale jako emotivní politickou nálepku.
Věcný závěr je proto jednoznačný: z popsaných bodů velezrada nevyplývá. Příspěvek může sloužit jako příklad toho, jak se právní pojem s mimořádně závažným významem používá v politické agitaci k vyvolání dojmu národního ohrožení. Kritizovat prezidenta je samozřejmě legitimní. Označovat jeho postoje k euru, EU, symbolickým gestům nebo zahraniční politice za velezradu však není fact-check, ale přehnaná a právně neobhajitelná konstrukce.