Existují okamžiky, kdy si člověk říká, že George Orwell byl vlastně až nepříjemně optimistický. Protože realita dokáže jeho varování nejen naplnit, ale i překonat. Aktuální vystoupení spolku s názvem Společnost pro obranu svobody projevu je jedním z těch případů, kdy název organizace funguje spíš jako literární ironie než jako popis skutečné činnosti.
Spolek spojený s Danem Vávrou totiž znovu přichází s výzvami k omezení financování a politického působení vybraných neziskových organizací. Ne proto, že by porušovaly zákon, ale proto, že prosazují „nežádoucí“ názory. V textu se objevují pojmy jako deep state, „pochod institucemi“, údajná imunita systému vůči výsledkům voleb či představa, že stát byl ovládnut ideologickým ekosystémem. To vše je prezentováno jako argument pro zásahy do občanské společnosti – tedy přesně do prostoru, který má v liberální demokracii fungovat nezávisle na momentální politické moci.
Zarážející je především selektivní pojetí svobody projevu. Zatímco lidskoprávní, ekologické či watchdogové organizace jsou vykreslovány jako hrozba demokracii a kandidáti na finanční půst, šíření ruské válečné propagandy, relativizace agresivní války nebo otevřené dezinformace o Ukrajině jsou dlouhodobě hájeny jako legitimní „jiný názor“. Svoboda projevu se tak v tomto pojetí nestává univerzálním principem, ale klubovou kartičkou – platnou jen pro ty, kteří říkají „správné“ věci.
Argument, že veřejnost prý dokáže sama rozlišit mezi „užitečnými“ a „aktivistickými“ neziskovkami, působí navíc poněkud komicky ve chvíli, kdy má tentýž spolek připravovat seznamy organizací, které by stát neměl podporovat. Pokud společnost skutečně rozlišovat dokáže, proč je tedy potřeba politická intervence? A pokud to nedokáže, proč by zrovna tento spolek měl mít morální monopol na určování, kdo smí mluvit a kdo už „překročil mez“?
Celé to vytváří známý obraz: svoboda projevu je skvělá věc – dokud ji využívají „naši“. Jakmile se ozvou kritické hlasy, které upozorňují na porušování práv, korupci, střet zájmů nebo dopady politických rozhodnutí, mění se svoboda v problém a pluralita v ohrožení demokracie. Orwell by možná jen suše poznamenal, že všechna zvířata jsou si rovna. Jen některá mají zvláštní právo rozhodovat, kdo smí mluvit nahlas.
A tak se z „obrany svobody projevu“ nenápadně stává obrana svobody umlčovat. Slušně, ideologicky – a s velmi selektivním slovníkem.