Od chvíle, kdy datoví novináři Kateřina Mahdalová a Michal Škop zveřejnili podrobnou analýzu závodnické kariéry europoslance Filipa Turka, čelí Mahdalová opakovaným pokusům o prolomení svých účtů na sociálních sítích. Sama to popsala ve veřejném statusu slovy: „Snaha nás umlčet ze strany tzv. strážců absolutních svobod ukazuje, co doopravdy chtějí: prostor jen pro sebe a to, co se hodí jen jim.“
Zatímco není prokázané, kdo za těmito útoky stojí, nelze přehlédnout, že se časově shodují s publikací série článků, které zpochybnily veřejně budovanou image Filipa Turka jako úspěšného závodníka. Podle zveřejněných dat jel většinu závodů proti jednomu nebo dvěma soupeřům a v některých případech byl jediným účastníkem své kategorie. Přesto se sám prezentuje jako vítěz a držitel titulu z Formule 4 Trophy Central Europe.
Turek se politicky profiluje jako zastánce absolutní svobody, bojuje proti cenzuře a staví se do role outsidera vzdorujícího systému. Zveřejněné útoky na novinářku však budí otázky, co vlastně takto chápaná „svoboda“ znamená. Pokud je výsledkem tlak, výhrůžky nebo pokusy umlčet ty, kdo přinášejí fakta, nejde o svobodu projevu, ale o monopol na výklad reality.
Případ zapadá do širšího obrazu Turkova veřejného působení. Ať už šlo o zamlženou pravdu o překročení rychlosti v Česku, kterou původně popíral, nebo o pochybnou funkci prezidenta Jaguar klubu o třech členech, vždy jde o výrazný rozpor mezi tím, co prezentuje, a tím, co lze doložit.
Zarážející přitom je, že když jsou tyto rozpory zveřejněny, nereaguje vysvětlením, ale obvykle obviněním, výsměchem nebo útokem na ty, kdo informace přinesli. Pokud navíc novináři čelí technickému nebo psychickému nátlaku, nejde už jen o politiku – ale o atmosféru, ve které mají mít právo na slovo jen někteří.
Skutečná svoboda projevu zahrnuje i nepříjemné otázky, konfrontaci s realitou a prostor pro kritiku. Pokud někdo svobodu používá jen jako štít, za který se schová před nepříjemnými fakty, je to spíš karikatura svobody než její obrana.