Nejdřív fakta. Na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici vystoupil ministr kultury Oto Klempíř z Motoristů. Část publika jej vypískala, když měl pronést několik slov při zahájení festivalu. Následující den se na pódiu objevil také ministr zahraničí Petr Macinka, rovněž z Motoristů. I jeho diváci vypískali a skandovali na něj „Vypadni“. Macinka publiku mimo jiné vzkázal, aby si „nepolitizovalo svůj festival“, přestože sám na pódium vstupoval po politicky vyhroceném incidentu z předchozího dne. Podle iROZHLASu Macinka později uvedl, že vypískání Klempíře vzal jako výzvu a o sobotní vystoupení požádal ředitele festivalu.
Základní omyl šířených komentářů spočívá v tom, že se z reakce publika vyrábí důkaz o jakémsi organizovaném politickém spiknutí. Na sociálních sítích se objevily verze, že šlo o „libtardí akci opozice“, že konflikt vyvolali Pražáci, že Moravané by takto nereagovali, nebo že šlo o lidi zmanipulované alkoholem a vedrem. Jenže pro taková tvrzení nejsou předloženy žádné důkazy. Naopak město Strážnice ve svém prohlášení výslovně odmítlo nálepkování návštěvníků jako bolševiků i tvrzení, že reagovali pod vlivem alkoholu.
První mýtus zní: „Byla to opoziční akce.“ Nebyla. Mezinárodní folklorní festival Strážnice je dlouhodobě zavedená kulturní akce, letos šlo o 81. ročník. Ministerstvo kultury jej samo popisuje jako oslavu lidových tradic, hudby, tance a řemesel a uvádí, že organizátorem je Národní ústav lidové kultury za finanční podpory Ministerstva kultury. Tedy nikoli opoziční strana, aktivistická skupina ani politické hnutí.
Druhý mýtus zní: „Festival platí Klempíř, takže lidé mají držet ústa.“ To je záměna veřejných peněz za soukromou peněženku politika. Festival není financován „od Klempíře“, ale z veřejných prostředků přes resort kultury a jeho příspěvkovou organizaci. Ministr není majitelem státní podpory; je pouze dočasným správcem veřejné instituce. Návštěvník kulturní akce se nestává povinným komparsem vládního politika jen proto, že stát podporuje folklor.
Třetí mýtus zní: „Politiku do festivalu zatáhli diváci.“ Jenže právě proti tomu se ohradili pořadatelé i město. Národní ústav lidové kultury jako organizátor uvedl, že se distancuje od politických proklamací a že festival není prostorem pro politickou agitaci ani politické střety. Město Strážnice napsalo, že se distancuje od zatahování politiky a osobních sporů do programu festivalu a že takové spory znehodnocují práci stovek organizátorů, dobrovolníků a účinkujících.
Čtvrtý mýtus zní: „Bylo to organizované.“ Ani pro to zatím nejsou důkazy. Starosta Strážnice Risto Ljasovský v rozhovoru pro Seznam Zprávy odmítl představu, že by město publikum organizovalo nebo popichovalo. K řečem o autobusech či organizovaném návozu se vyjádřil odmítavě. Zároveň připomněl podstatnou věc: lidé si zaplatili festival, přišli na folklor a nešli tam poslouchat politiky.
Pátý mýtus je regionální: „Morava je na naší straně, to museli být Pražáci.“ To není argument, ale pokus rozdělit publikum podle identity. Nikdo nepředložil relevantní data o tom, odkud byli lidé, kteří pískali. A i kdyby část návštěvníků přijela z Prahy, Brna, Ostravy nebo odjinud, nic to nemění na podstatě věci: na veřejné kulturní akci má publikum právo nesouhlasit s politikem, který se rozhodne vstoupit do programu.
Celá kauza tak ukazuje spíš něco jiného než „spiknutí opozice“. Ukazuje, jak rychle se z nepovedeného politického vystoupení stane kulturní válka. Místo jednoduchého uznání, že folklorní festival není politický mítink, přišlo vysvětlování publika jako opilého, zmanipulovaného, bolševického, pražského nebo opozičního. To je klasické přerámování: problémem už nemá být politik, který vstoupil do prostoru, kde ho lidé nechtěli poslouchat, ale lidé, kteří dali najevo nesouhlas.
Petr Macinka se nakonec za výstup omluvil a řekl, že nejel provokovat a že jej mrzí, že na to doplácí festival. Tím se fakticky uzavřel kruh: i sám aktér připustil, že politická epizoda festival poškodila. Verdikt je proto poměrně střízlivý: Strážnice nebyla důkazem opozičního spiknutí ani války Prahy proti Moravě. Byla to ukázka toho, co se stane, když se tradiční kulturní akce promění v kulisu politické sebeprezentace — a publikum odmítne hrát přidělenou roli.
