Spolu s reportérem Wolfgangem Bauerem se fotograf Stanislav Krupař vydal na cestu se syrskými uprchlíky z Egypta do Evropy. Přinášíme rozhovor o nové knize, pašerácích a o uprchlících.
Z cesty vznikla reportáž pro Die Zeit a následně i kniha Přes moře, popisující chování pašeráckých gangů a hledání lepší budoucnosti lidmi ze země zasažené válečným konfliktem.
Fotograf Stanislav Krupař ( 1972 ) se specializuje na reportáž a dokument. V roce 2011 zvítězil v soutěži Czech Press Photo se snímkem z nepokojů na Šluknovsku.
Petr Nutil: Spolu s Wolfgangem Bauerem jste se stali prvními novináři, kteří se vydali zmapovat cestu syrských uprchlíků do Evropy. Co vás k tomu vedlo?
Stanislav Krupař: Celý nápad vznikl v hlavě mého dobrého kamaráda, kolegy a spolupracovníka Wolfganga Bauera, který je posledních pět let kmenový reportér Die Zeit. On velmi často zpracovává literární reportáže, což je poměrně ojedinělý útvar a jedná se o velké, rozsáhlé texty. Ty jsou často z krizových oblastí a mají ambici přinášet velké, silné příběhy. Během let jsem s ním už mnohokrát spolupracoval – například v Somálsku, Sýrii, Pákistánu, Rusku a na Ukrajině. A při jedné z posledních cest se zeptal, jestli bych si s ním troufl absolvovat i reportáž o uprchlících.
Wolfgang byl v Sýrii už dříve, měl tam kontakty a reportérsky toužil pokrýt probíhající exodus z této země – i když tehdy probíhal v menším měřítku než dnes. Nemyslím si přitom, že by mě na tuto reportáž Die Zeit najmul proto, že bych byl mimořádný fotograf, ve hře byl i fotograf agentury Magnum. To, co ale nakonec rozhodlo, bylo že se s Wolfgangem dlouho známe a rozumíme si.
Už od začátku bylo jasné, že budu muset fotit inkognito, cestovat se změněnou identitou, že prostor pro fotografie bude malý a celá cesta bude nebezpečná.
Jak dlouho trvala a co obnášela příprava?
Připravovali jsme tu cestu víc než půl roku. Bylo třeba najít člověka, Syřana, s kterým bychom cestovali z Egypta, a ne z chaotické Lybie, kde je situace řádově nebezpečnější. Takže jsme hledali člověka, který je v Egyptě, který se na takovou cestu chystá a ke kterému bychom se mohli připojit a doprovázet ho. Zároveň to musel být člověk, který uměl anglicky, aby nám tlumočil, protože jsme se vydávali za uprchlíky z Kavkazu a ne za Syřany. Zároveň se za nás musel zaručit před pašeráky a vzít na sebe odpovědnost.
A našli jste Amara, jak se píše v knize..
Ano, našli jsme muže, kterého nazýváme Amarem. On se ve skutečnosti jmenuje jinak, protože tenkrát si nepřál, aby se zveřejňovalo jeho jméno, protože původní reportáž vycházela, když byl ještě na útěku. Vyráželi jsme v dubnu a cesta nám trvala přes dva týdny, ale v jejím průběhu nás dopadli a vyhostili. Amarovi to trvalo ještě mnoho měsíců, než se mu nakonec povedlo dostat do Evropy.
Jak se vlastně člověk jako uprchlík dostane do Evropy? Je v současnosti právě cesta přes moře nejjednodušší?
V současnosti už vůbec snadná není, kdežto předtím nebyla nejjednodušší, ale téměř jako jediná možná. Tenkrát – na rozdíl od letošního roku prakticky neexistovala cesta přes Egejské moře, to znamená do Řecka, Bulharska. Turci tou dobou velmi důsledně hlídali svou hranici, potom zhruba v půli tohoto roku – tedy rok poté, co my jsme tu cestu absolvovali, s tím Turci skončili a tu hranici otevřeli. A dnes na Lesbos připlouvají tisíce lidí denně. Možná to zní cynicky, ale po zkušenostech z Egypta mohu říct, že to teď už je taková výletní projížďka, čtyřicet minut plavby na gumovém člunu. Kdežto to, o co se pokoušeli lidé předtím, než Turecko otevřelo hranici a o co se budou pokoušet poté, co Turecko hranici zase zavře, je neporovnatelné. To je 1500 kilometrů po otevřeném moři a cesta je nesrovnatelně náročnější a trvá minimálně týden.
Přestože většina Syřanů zůstává v okolních státech, jako je Turecko, Libanon, Egypt a tak podobně, poměrně velká část jich míří do Evropy. Proč se vlastně uprchlíci vydávají až tak daleko a nečekají, až válka skončí? Jaké jsou jejich motivace?
To je otázka, kterou jsem si taky někdy kladl. Ptal jsem se sám sebe, proč těm lidem stojí za to riskovat život na té cestě. Ono to není tak, že by ti lidé třeba v Egyptě žít nemohli, to bych byl velmi neupřímný, kdybych něco takového tvrdil. Všichni naši hlavní hrdinové, a lidé, se kterými jsem se o tu plavbu pokusil, vyhodnotili takový život – jak jsem pochopil – jako život, který oni žít nechtějí. V Egyptě nejde o to, že by byla nějak ohrožena jejich fyzická existence, ale lákadlo evropského liberálního prostředí bylo tak silné, že jim stálo za to, riskovat život mnohadenní či mnohatýdenní plavbou po moři.
Je jasné, že by žít v Egyptě mohli. Ale také je realitou, že se podmínky v této zemi začaly velmi zhoršovat. Syřané začali být mnohem víc podezíráni z terorismu, ztratili možnost pobývat v zemi neomezeně, nýbrž pravdelně obnovovat svá víza a není vůbec jasné, že je automaticky získají. A ve hře je i další faktor – Egypťané a Syřané se na sebe dívají skrz prsty, navíc Syřané jsou výrazně liberálnější a otevřenější a tak se v Egyptě cítili stísněně a sešněrovaně. Zároveň měli velké obavy z toho, že Egypt čeká budoucnost Sýrie, v zemi probíhají represe a a možná se i schyluje k občanské válce.
Jací lidé míří do Evropy? Mluví se o tom, že ta cesta je poměrně nákladná..
Nás cesta stála 3200 dolarů na člověka, a z toho deset procent dostává zprostředkovatel a zbytek pašeráci. Ti pak uplácejí policii, slyšeli jsme že sto dolarů za uprchlíka jde na úplatky, aby je nechali jít.
Rozhodně sem tedy nemíří ti nejchudší. Jediná chudá rodina, kterou jsem tam potkal, byla rodina třináctileté dívky Bisam, která utíkala z Dar’á, což je místo kde v roce 2011 začaly protivládní protesty. Tito lidé ale říkali, že někdo z pašeráků je zná a jsou ze stejného města a v rámci jisté solidarity je na cestu přes moře vzali zadarmo. Nevím, jestli to byla pravda anebo ne.
Ale všichni ostatní lidi, které jsem na cestě anebo ve vězení potkal, byli sociálně mnohem lépe situovaní než já a měli mnohem větší prostředky, než jaké bych dokázal dát dohromady já. Jeden z našich hrdinů, Amar byl obchodník s nábytkem, jehož byznys začal v Egyptě následně upadat a on tak dostal strach, že neuživí svou rodinu. To byl jeden důvod, proč se rozhodl k útěku do Evropy. Další jeho motivace byl strach o své dvě dcery, z toho, že je nemůže pustit v Káhiře ven, protože chodily nezahalené. Sám Amar toužil po tom, aby jeho děti vyrůstaly v liberálním evropském prostředí.
Poznal jste tedy motivace uprchlíků, ale i ekonomických migrantů, kteří se na celou migrační vlnu nabalují. Jak by se ale měla zachovat Evropa?
Já jsem celé téma okolo migrace sledoval dlouho a musím avizovat, že nejsem prouprchlický aktivista. Mě celá ta věc děsí a nejvíc mě děsí naše evropská neakceschopnost. Když jsem přemýšlel o tom, co bych udělal, kdyby na mě ležela rozhodovací pravomoc, uzavřel bych vnější evropské hranici tak těšně, jak je to možné. Přesunul bych azylové řízení do nárazníkových zón – do zemí jako je Turecko, Libanon, Egypt. Zaměstnáváme v Evropě armády úředníků, kteří rozhodují o udělení azylu v Německu, Švédsku, Holandsku… já bych otevřel desítky podobných kanceláří v zemích, z kterých k nám běženci prchají. Rozhodně bych neodpíral pomoc lidem z oblastí válečných konfliktů, jejich identitu bych ale zjišťoval na místě. A možná bych vydával časově omezená víza, třeba tříletá či pětiletá. Lidé by pak mohli cestovat důstojně a neplatit tři tisíce dolarů pašerákům.
Jak vnímáte vyhrocenost debaty kolem uprchlíků, jak se vede v Čechách?
Mám k tomu jen jednu poznámku. Wolfgang Bauer mi psal poté, co vyšel na iDnes rozhovor o knize Přes moře. Nějak se dostal na komentáře pod článkem a ptal se vyděšeně a šokovaně co se děje, že tam není ani jeden pozitivní komentář. Že všichni jsou posedlí nenávistí k uprchlíkům a sprostě shazují ten rozhovor. A já mu na to musel říct, že to je tady normální. O to víc máme radost z toho, že ta knížka vyšla i v češtině.