Spravedliví mezi národy s přihlédnutím na území Čech a Moravy

Titul Spravedlivý mezi národy se odvozuje od staré židovské legendy, podle níž osud světa závisí na třiceti šesti spravedlivých. Ti nemohou snést křivdu páchanou na druhých a přejímají na sebe jejich utrpení. Tento titul byl udělen také více než sto občanům z České republiky.

Článek shrnuje základní fakta o titulu Spravedlivý mezi národy, který je udělován izraelským památníkem Yad Vashem osobám ne-židovského původu, jež za druhé světové války pomáhaly perzekvovaným židům. Text vymezuje problematiku na území Protektorátu Čechy a Morava, zohledňuje územní i politická specifika. Pozornost je věnována typologii pomoci, ke každému druhu pomoci je uveden příklad.

Autor: Miroslava Ludvíková

„Kdo zachrání jeden lidský život, zachrání celý svět.“
Genesis, 18:23-32

Titul Spravedlivý mezi národy

(hebr. hasidei ummot ha-olam) je velmi cenným a váženým titulem, který je udělován osobám nežidovského původu, jež neváhaly za druhé světové války riskovat životy své a životy svých blízkých a pomáhaly Židům perzekvovaným nacistickým režimem. Titul se odvozuje od staré židovské legendy, podle níž osud světa závisí na třiceti šesti cadikim (spravedlivých). Ti nemohou snést křivdu páchanou na druhých a přejímají na sebe jejich utrpení. Jen díky nim není tento svět Bohem zatracen. Cadikim zůstávají však v každé generaci skrytí a neznámí.

Ocenění Spravedlivý mezi národy uděluje od roku 1963 komise jeruzalémského památníku obětí a hrdinů šoa Yad Vashem. Ocenění jednotlivci nebo skupina (1) (velmi často již pouze in memoriam) získávají medaili s vyraženým jménem a pamětní list Yad Vashem. Dříve byl na počest Spravedlivého vysazován strom, ale od této tradice se z nedostatku místa upustilo. Nyní je jméno oceněného vytesáno do Zdi cti v zahradě Spravedlivých. Ocenění je zachránci předáno buď v Izraeli, nejčastěji přímo v Yad Vashem, nebo izraelskými diplomaty v zemi, kde dotyčný žije. Památník Yad Vashem může oceněnému udělit čestní občanství. Oceněný má také nárok na finanční pomoc – pokud žije v Izraeli, dostane měsíčně penzi ve výši průměrného platu a lékařskou pomoc zdarma. Pokud žije mimo Stát Izrael, může mu v případě finančních potíží pomoci newyorská Židovská nadace pro Spravedlivé a lékařskou péči zajištují Fondy Anny Frankové se sídlem ve Švýcarsku.

Mezi těmi, kterým byl tento titul udělen (celosvětově bylo ke konci roku 2010 takto oceněných lidí 23.788), nalezneme také více než sto občanů z České republiky.

Většina takto oceněných získala titul až po roce 1990, kdy byly opět navázány diplomatické styky se Státem Izrael. Ke konci roku 2010 to bylo 108 osob včetně těch, kteří zachraňovali židovské spoluobčany v tzv. volyňské oblasti dnešní Ukrajiny. Jména českých oceněných jsou vyražena na pamětní desce umístěné před vchodem do Pinkasovy synagogy v Praze. Podle dosavadních odhadů na území Protektorátu Čechy a Morava přežilo válku v úkrytu nebo za pomoci ilegálních organizací 500 až 800 Židů. Avšak přesný počet těch, kteří Židům za války jakkoliv pomáhali, nikdy nezjistíme.

Někteří z Židů, kterým bylo pomoženo, během války zemřeli a není tak nikdo, kdo by přinesl svědectví o potencionálním Spravedlivém. Důvodem může být to, že někteří z pomáhajících chtěli zůstat z různých důvodů anonymní.(2) Také minulý politický režim spolupráci na zahraničních aktivitách Izraele a oceňování pomoci specifické národnostní skupině nepodporoval.

Udělování titulu Spravedlivý mezi národy se řídí přísnými kritérii, z nich musí být všechna dodržena:

• Nežidovský zachránce se musel pokusit pomoci nejméně jedné židovské osobě; nepodstatné je, zda byl tento pokus úspěšný či ne.
• Pomoc musela být poskytnuta v době, kdy židovská osoba byla bezmocná a musela se spolehnout na pomoc ostatních, aby přežila.
• Zachránce při této akci riskoval svůj život a pohodlí.
• Akt pomoci nebyl podmíněn žádnou finanční či hmotnou kompenzací či odměnou. Zároveň je prokázáno, že hlavním podnětem k pomoci byla humanitární motivace.
• Zachránce nebyl před ani během záchrany v situaci, kdy by fyzicky (přímo či nepřímo) ubližoval Židům nebo jiným menšinám.
• Posledním předpokladem je vytvoření příběhu – svědectví – obou stran, resp. především od zachráněných.

Nacisté velmi důrazně varovali obyvatele okupovaných zemí před následky, kterým by byli vystaveni ti, kteří by i přes zákaz Židům pomohli. Je proto více než obdivuhodné, že se našli lidé, kteří neváhali pomoci. Pokud porovnáme počet českých Spravedlivých s okolními zeměmi, které byly nacistickým Německem rovněž okupovány, je počet českých Spravedlivých relativně nízký. Například v sousedním Slovensku je Spravedlivých mezi národy téměř pět set, v Polsku byl titul udělen více než šesti tisícům zachránců. Rozhodně to však nemusí znamenat, že by Češi Židům pomáhali méně nebo že by snad stupeň kolaborace a antisemitismu byl v české společnosti větší než v okolních okupovaných zemích. Česká společnost byla tradičně antisemitsky víceméně vlažná. Situace se citelně zhoršovala po mnichovských událostech i po vyhlášení protektorátu. To, že titulů Spravedlivý mezi národy bylo uděleno v Čechách mnohem méně, má i důvody jiné.

Předně musíme vzít v úvahu typ nacistické okupace, tedy například to, jak strašlivé byly tresty za pomoc Židům (Obecně se dá říci, že směrem ze západu na východ byly postihy čím víc tvrdší – např. v Nizozemí to byla „pouhá“ deportace do koncentračního nebo pracovního tábora. V Protektorátu Čechy a Morava pomoc Židům znamenala takřka jistou smrt.) a hustotu nacistického aparátu v protektorátu, která byla mnohonásobně větší než např. v sousedním Polsku.(3) Neméně důležité jsou však také specifické podmínky území, na kterých záchrana a pomoc probíhaly, zde konkrétně Protektorátu Čechy a Morava. Svou roli hrálo nejen geografické uspořádání (tj. přírodní skrýše – lesy, hory; fakt, že protektorát hraničil s Německem okupovanými státy), ale také stupeň kolaborace vlády či civilního obyvatelstva, stupeň antisemitismu, respektive Židovské asimilace do společnosti a také aktivita odboje.(4) Samotné hledání kandidátů na ocenění začalo až po roce 1989.

Jedním z tradičně používaných argumentů bývá to, že nacisté v Protektorátu Čechy a Morava panovali vládou teroru, zvláště po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu roku 1942. Protiargumentem však může být situace v Polsku, kde byla nacistická forma vlády obdobně krutá, avšak zachránců zde bylo nesrovnatelně více. Podobně tomu bylo také v sousedním Slovenském státu, kde většina záchranných akcí na pomoc Židům proběhla od poloviny roku 1944 do konce války a kde nacistické běsnění bylo znásobeno po Slovenském národním povstání. I přesto je podle odhadů Židů, kteří přežili válku v úkrytu na Slovensku za pomoci zdejších nežidovských obyvatel, téměř deset tisíc.

Odpověď na výše uvedenou otázku musíme hledat jinde, a to v reakci českých Židů na německou okupaci a na protižidovská nařízení vydávaná v Protektorátu Čechy a Morava nacistickou správou. Židé žili v českých zemích velmi dlouhou dobu, stupeň jejich asimilace do české společnosti byl vysoký. Židé zde žijící si po dlouhou dobu neuvědomovali realitu hrozícího nebezpečí a němečtí okupanti také využili tradičního respektu místních Židů k zákonům. Je až podivuhodné, jak ochotně Židé nastupovali do transportů mířících do Terezína. Těch, kteří odmítli nastoupit do transportu, bylo velice málo.

Dalším faktorem, který ovlivňoval ochotu, respektive nedostatek odporu k vzepření se nacistickým plánům konečného řešení, byl fakt, že čeští Židé často považovali Terezín za konečné místo, kde zůstanou do konce války, a netušili, co znamená onen tajemný transport na východ. Z tohoto důvodu pokládali čeští Židé terezínské ghetto za relativně bezpečné místo, kde se dožijí konce války v klidu, a deportaci do Terezína považovali za jedinou hrozbu.

Vraťme se zpět k obecným faktům o Spravedlivých mezi národy. Pomoc poskytnutá Židům může být rozdělena podle následující typologie na čtyři typy:

1. Poskytnutí úkrytu (ukrytí osoby ve sklepě, na půdě, etc.);
2. Utajení poměrů a identity osoby (opatřování falešných identifikačních dokladů);
3. Přesun osoby na jiné místo (propašování přes hranice);
4. Pomoc dětem.

Add 1. Tato forma pomoci patří mezi nejčastější. Žid nalezl úkryt před zatčením, deportací či případně při útěku z koncentračního tábora a později z pochodů smrti. Místo, kde se dotyčný ukrýval, bývalo dobře ukryto. Nedalo se předpokládat, že by se tam člověk mohl úkryt (roh v podkroví, sklep, dvojitá zeď místnosti i skříně, skrýš pod podlahou, chlívek, sklad, etc.). Pronásledovaný většinou žádal úkryt narychlo, neměl kam jít a prosba o pomoc na jednu noc se velmi často změnila v azyl po dobu několika měsíců, ve výjimečných případech i let. Ten, kdo již přikývl a nechal štvance u sebe, většinou nedokázal ubožáka vyhnat dál, i když měl strach. Již nebylo cesty zpět.

Jedním z těch, co ukrývali židovské uprchlíky, byla Jana Sudová. Ta v lednu 1945 ukryla na půdě čtyři židovské uprchlíky z pochodu smrti. Ti předstírali, že jsou partyzáni. V březnu se tři Židé z ukrývané skupiny rozhodli i přes varování úkryt opustit a dostat se k ruské armádě. Byli nedlouho poté chyceni a zabiti. Jakob Silberstein, který zůstal u Sudové až do osvobození Rudou armádou, se před Němci schovával v kmeni vrby. Po válce Jakob zjistil, že Jana Sudová po celou dobu věděla, že jsou židovského původu a ukrývala skupinku i přesto, že měla malou dcerku a v případě objevení jim hrozila smrt.

Druhým příběhem, který zde připomeneme, budou události, které se odehrály v malé obci Sedlice. Zde manželé Anna a Jaroslav Chlupovi ukrývali po několik měsíců roku 1945 zraněného polského Žida Hermana Federa, který uprchl z transportu mířícího do Německa. Feder byl velmi vážně zraněn a po několika dnech se ke zranění nohy přidal tyfus. Chlupovi museli zavolat lékaře, který jim relativně bezpečně pomohl a poskytl léky. Federův stav se nicméně nezlepšovat a Chlupovi byli nuceni odvézt jej do nemocnice. Feder se uzdravil a zůstal v úkrytu až od konce války. Anna Chlupová sama zdůrazňuje, že pro ni nebylo důležité, zda je Feder Žid či nikoli.

Add 2. V této kategorii se jedná o utajení skutečné identity a vytvoření nežidovsky znějícího jména, nové nežidovské osoby. Obvykle se vybudovala nová „celá totožnost“ jedince, falešnými papíry (křestní list, občanský průkaz) počínaje a nalezením nové identity na základě místních či náboženských zvyků konče.

Do této kategorie spadají také diplomaté, kteří využívali svých pravomocí např. k prohlašování určité skupiny lidí za příslušníky jejich států, se kterými nacistické Německo udržovalo přátelské vztahy. V protektorátu se tento typ pomoci nevyskytuje; z ostatních států to však byl např. Švéd Raul Wallenberg, Ital Giorgio Perlasca, etc.

Historička Alena Hájková, roz. Divišová, a její pozdější manžel Miloš Hájek byli členy antifašistické organizace, která opatřovala Židům falešné dokumenty. Jak říká sám Hájek, toto nebylo v silách jednoho člověka, tím spíše ne v silách dvacetiletého učitele bez kontaktů s policií či příslušnými úřady. Kolektivem, který byl toto všechno schopen zajistit, byla ilegální komunistická skupina kolem časopisu „Svět proti Hitlerovi“. Zde se stýkala práce dalších osob, z nichž několik za války zemřelo, včetně trojčlenného vedení organizace. Miloš Hájek byl oceněn za svou klíčovou roli, kterou hrál při kontaktu s židovskou skupinou Hašomer Hacair. Dalším Spravedlivým oceněným v rámci této skupiny je Miloslav Pažout. Alena Divišová byla oceněna za práci pro tuto ilegální skupinu, ale rovněž za svou vlastní iniciativu, kdy pomáhala Židům nejen opatřovat potraviny jim tehdy již zapovězené, ale také např. ukrývat majetek před nacisty.

Add 3. Zde se jedná o pomoc s útěkem či organizaci útěku Židů z ohrožených míst na místa jiná, bezpečnější. Jednalo se nejen o přesuny v rámci Němci okupovaného území, ale také o „pašování“ na území neutrálních států (Švédsko, Švýcarsko). Tato forma pomoci byla jedna z nejnebezpečnějších a bez pomoci osoby nežidovského původu nebylo možné ji většinou podniknout; zachránce musel často podnikat s židovskou osobou dlouhé cesty přes okupovaná území, překonat s ní hranice a nebýt přistižen.

Na toto místo patří příběh Mileny Jesenské a hraběte Joachima von Zedtwitze. Tato strana života Mileny Jesenské není příliš známa. Jesenská spolu se Zedtwitzem a dalšími tvořili jakousi „pracovní skupinu“, která pomáhala Židům přecházet ilegálně hranice. Zedtwitz byl jedním z posledních článků řetězu, který „transportoval“ Židy k hranicím. Zedtwitz jich podle svých slov převezl mnoho, vždy vozíval dvojici ve svém téměř legendárním voze Aero 30 – P38127.(5)

Add 4. Záchrana a ukrývání dětí byla snad nejtěžší forma pomoci. Dospělí se museli umět postarat sami o sebe, v úkrytech hrály důležitou roli mlčenlivost, tichost a sebekázeň. Toto bylo pro děti těžké. Proto byly spíše přemístěny do nových, hostitelských rodin než do úkrytů. V nových rodinách – nejen doma ale i v cizině – byly děti vydávány např. za vzdálené příbuzné.

Prvním ze dvou příběhů, který zde připomeneme, je příběh Mileny Herbenové, rozené Procházkové. M. Herbenová ukrývala od prosince 1942 do května 1945 tříletou židovskou dívku Evu Beerovou. Ačkoliv se Eva narodila nežidovské matce, sňatek rodičů proběhl v roce 1938, a proto byla i Eva podle norimberských zákonů považována za Židovku. Po válce vrátila dívenku matce, která se vrátila z káznice Waldheim.

Osobou, která však pomáhala především dětem, byl Přemysl Pitter. Ten spolu se švýcarskou občankou Olgou Fierzovou již od roku 1933 provozovali tzv. Milíčův dům, kde se věnovali výchově nejchudších židovských dětí z Prahy. Od počátku nacistické okupace zde židovské děti také ukrývali. Na konci války Pitter získal čtyři zámky, kde mohl děti ubytovat a pomoci jim vzpamatovat se z hrůz koncentračních táborů. Od konce války do května 1947 bylo na zámcích zaopatřeno 810 dětí. Velice důležité bylo také to, že Pitter od počátku předpokládal a počítal s návratem dětí do židovského prostředí, a proto se stále snažil v nich židovské tradice alespoň podle tehdejších možností udržovat.(6)

Uvedená typologie je obecně přijímána, přesto byla však ještě jedna forma pomoci, která nezapadá ani do jedné zmíněné kategorie. Tímto nově přidaným typem záchrany je pomoc těch, kteří pomáhali v koncentračních/vyhlazovacích táborech, což byla činnost za daných podmínek velmi těžká.

Příběh Oty Nesvatby do této kategorie jednoznačně patří. Nesvadba byl jako politický vězeň internován v Mauthausenu, v táborové sekci, která byla určena pro práce neschopné vězně. Nesvadba po dobu několika měsíců pomáhal nemocnému Tomu Lukovi. Ten byl po amputaci prstů na nohou a následné gangréně ve velmi vážném stavu. Nesvadba se jednoho dne znenadání objevil u jeho postele, začal mu nosit jídlo, umýval ho i měnil prádlo. Lukův stav se nezlepšoval a Nesvadba mu zázračně opatřil sulfonamidy, vitamíny i další „poklady“. Válku oba přežili, ovšem Nesvadba krátce po konci války (1947) tragicky zahynul při autonehodě. Tom Luke se po jeho smrti dozvěděl, že Nesvadba byl kamarády mnohokrát zrazován od pomoci takovému beznadějnému případu, jako byl on. Luke prý byl však pro Nesvadbu jakousi výzvou, kterou musí splnit, a proto v pomoci pokračoval. Patří sem rovněž příběh dr. Anny Binder-Urbanové. Tato mladá dívka pocházela z česko-německé rodiny a před válkou pracovala pro Ministerstvo zahraničních věcí. Za války i přes zákaz vyučovala v soukromí Židy německému jazyku. Později pomáhala i jinak: podzemnímu hnutí poskytla svůj diplomatický pas, také ukrývala a převážela přes hranice židovský majetek. V roce 1941 byla zatčena a uvězněna v Ravensbrücku, později v Auschwitz. Ale ani zde nepřestala pomáhat, byla pro vězně především morální oporou. Jelikož nebyla židovského původu, měla jakousi šanci dostat se z Auschwitzu živá. To se jí také nakonec podařilo. Z Auschwitzu byla přetransportována zpět do Ravensbrücku. Na konci války se jí podařilo utéci a vrátila se do Prahy.

Otázka, která se přirozeně objevuje v souvislosti s tématem Spravedlivých, je otázka motivace zachránců. Proč zachraňovali? Podle sociologických výzkumů prováděných na vzorku oceněných nebyl altruismus něčím, co by se zrodilo v člověku v jediném určitém okamžiku a co by mu odůvodnilo pomoci lidem v nouzi. Schopnost empatie a soucitu sice jednoznačně patřila mezi vlastnosti zachránců, tato problematika však není tak zcela jednoduchá. Jako příklad zde uveďme tři linie protikladných přístupů k vysvětlení motivace zachránců. Bohužel ani jeden z nich nezařadil do svého výzkumu české Spravedlivé mezi národy.

První linií je výzkum Nechamy Tec, kanadské historičky polského původu, která jako dítě přežila šoa. Tec ve své knize zabývající se polskými zachránci When Light Pierced the Darkness soudí, že většina těch, co pomáhali a dávali v šanc své životy, nebyla pevně a neměně začleněna do společnosti. Tito lidé se vyčleňovali ze své sociální skupiny a nepřijímali běžné normy společnosti. Byli to především a hlavně individualisté, kteří za podstatné považovali svoje názory na život. T ec ve své práci používala paměti a výpovědi více než 500 polských občanů, kteří se za války angažovali v pomoci Židům.

Protikladem k Nechamě Tech je názor Samuela a Pearl Olinerových. Ti naopak zdůrazňují, že zachránci byli velmi dobře integrováni do společnosti a akcentovali sociální hodnoty jako je soucit, obětavost a pomoc slabším. Olinerovi, kteří sami přežili šoa, vedli rozhovory s 682 lidmi, jenž žili v nacisty okupovaných státech Evropy. Jejich výpovědi byly statisticky zpracovány a zkoumány z hlediska toho, jaký faktor měl vliv na altruistické chování. Studie nepřinesla žádné definitivní závěry, ale ze statistiky vyplývá, že faktory jako výchova, rodičovský vzor a finanční situace byly rozhodující. Překvapivě zásadní roli nehrálo náboženství.

Psychoterapeutka a historička Eva Fogelman oproti tomu zdůrazňuje, že podstatnou byla výchova dětí. To, k jakým hodnotám byli budoucí zachránci v dětství vychováváni, je ovlivnilo a prakticky pro ně nebylo jiného východiska než pomoci. Fogelman zdůrazňuje, že jednou z nejdůležitějších hodnot byla tolerance k rozdílnosti mezi lidmi. „Pokud naučíme naše děti vážit si každého života, vcítit se do utrpení ostatních lidí a tolerovat rozdílnosti mezi lidmi, můžeme tak vytvořit společnost, ve které by byla Auschwitzu nemyslitelná,“ říká Fogelman.

Nicméně všichni autoři se shodují, že zachránce musel být výjimečná, sebevědomá a silná osobnost, která uměla soucítit, slitovat se a v nouzi pečovat o méně žádoucí skupinu společnosti. Mordecai Paldiel, někdejší ředitel sekce Spravedlivých mezi národy v Yad Vashem, však tomuto shrnutí oprávněně odporuje. Poukazuje na fakt, že v mnoha případech přicházela žádost o pomoc od zachráněných, nebyla tedy vždy počáteční iniciativou zachránců.

Zachránci to, co vykonali, všeobecně nepovažují za nic obdivuhodného: Udělal jsem to samozřejmě a udělal bych to znovu, kdyby se na mne obrátili. Nebyl jsem na to připraven a nikdo mne nenutil to udělat. Kromě toho, byla to ta nejpřirozenější věc,“ vzpomíná jeden z oceněných. Pomoc Židům pro ně znamenala naprosto přirozenou reakci na setkání s trpícími. Mnozí věřící Spravedliví pomoc chápali jako svou křesťanskou povinnost.

K výše uvedeným motivacím přistupují v českých podmínkách ještě další pohnutky k pomoci. Podle kritérií a hierarchie nacistické rasové teorie nebyli sice Slované natolik méněcennou rasou, aby byl proces jejich likvidace započat ihned, avšak dříve nebo později by na Čechy a další slovanské skupiny v procesu vytváření německého životní prostoru rovněž přišla řada. V okamžiku, kdy si začala česká populace uvědomovat, že po Židech přijde řada na nás, objevily se pocity jisté identifikace s osudy židovské menšiny a vůle pomoci. Podobně Češi mohli být k pomoci motivováni jakýmsi pocitem odporu a rezistence vůči nacistům. Ovšem v okamžiku, kdy tento názor začíná v české společnosti převažovat, nebyla již ona pomoc tak jednoduchá. Těch, kteří by tuto pomoc potřebovali, již mnoho nezbývalo…

Velmi zajímavě na výše zmíněné reaguje Eric Silver. Pokud tedy bylo tak přirozené pomáhat, proč pomáhalo tak málo lidí a ostatní se nevšímavě dívali na druhou stranu? Silverova odpověď je velmi jednoduchá: strach. Na druhou stranu, cena života byla mizivá, člověk mohl být zastřelen za daleko menší přečin.

Poznámky pod čarou

(1) V České republice jsou ocenění pouze jednotlivci; kolektivní ocenění obdržela např. francouzská vesnice Le Chambon-sur-Lignon. Zde se na záchraně židovských občanů podílelo více než 100 obyvatel vesnice. Především se však jedná o celé dánské odbojové hnutí, které bylo oceněno za záchranu židů, jimž pomohlo vycestovat do Švédska. Odbojové hnutí Dánska výslovně žádalo ocenění pro skupinu, ne pro jednotlivce.

(2) Stav po válce „židomilství“ příliš nepřál. Na ty, co pomáhali, se často dívalo stejně „černě“ jako na židy samotné a tito byli v mnoha případech okolím dohnáni k emigraci, zpravidla po boku svých židovských schovanců např. do Izraele.

(3) Ačkoliv se zachránci obávali především postihů ze strany nacistů, často se stávalo, že větší nebezpečí hrozilo od místních kolaborantů. Také protifašistické skupiny v odboji (především v Polsku a v Sovětském svazu) nakládaly často s židy velmi krutě, bezmála stejně krutě jako nacisté sami.

(4) O reakcích na antisemitické zákony a politiku rozhodovaly demokratické a liberální tradice jednotlivých zemí. Občané západních a skandinávských států s dlouhou tradicí demokracie i liberalismu se zcela přirozeně přikláněli na židovskou stranu a soucítili se spoluobčany židovského původu. Podobně tomu bylo i v Řecku, Bulharsku, ale také v Čechách. Naproti tomu dlouholeté nevolnictví a útlak východních zemí nahrávalo nacionalismu, xenofobii a nenávisti nejenom k židům.

(5) Jesenská později byla za tuto a podobnou protiněmeckou činnost zatčena a vězněna ve vyšetřovací vazbě v Drážďanech. Odsouzena nakonec nebyla, avšak zůstávala neustále držena v ochranné vazbě nejdříve v Drážďanech, později v Praze, kde také v květnu 1944 zemřela. Zedtwitz byl zatčen a kolegy lékaři prohlášen za duševně chorého. Důvodem toho však byla snaha lékařů Zedtwitzovi pomoci. Ten byl z lékařského hlediska zcela v pořádku. Po válce chtěl zůstat v Československu, usiloval o přiznání československého občanství, ovšem jako občan německého původu (Zedtwitz neuměl česky, cítil se však doma v Čechách) byl v poválečném Československu stíhán. Nakonec v roce 1948 emigroval do Německa a krátce poté do Švýcarska. V Německu mu vnucovali německé občanství, Zedtwitz však odmítal a československého občanství se nezřekl. V emigraci žil dlouho s cizineckým pasem. Zemřel v říjnu 2001.

(6) Pitter byl začátkem 50. let vyšetřován pro činnost v pacifických organizacích a hrozily mu nucené práce. Uprchl proto do Německa, později do Švýcarska, kde opět s Olgou Fierzovou pokračovali v rozličných činnostech pro uprchlíky z komunistického Československa.

Literatura např.:

• Alenka – K osmdesátinám Dr. Aleny Hájkové, Praha 2004.
• Bauminger, Arieh L.: Sprawiedliwi wśród narodów świata, Warszawa 1994.
• Bondyová, Ruth: Pomoc v nouzi největší. Čeští Spravedliví mezi národy, in: Terezínské studie a dokumenty, Praha 2008.
• Fogelman, Eva: Conscience and Courage. Rescuers of Jews During the Holocaust, New York 1995.
• Friedman, Philip: Their Brothers´ Keepers, New York 1957.
• Hájek, Miloš: Odpor proti nelidskosti, in: Cesty paměti, sborník Semináře k současným otázkám holocaustu, Praha 2003.
• Hellman, Peter: When Courage Was Stronger Than Fear: Remarkable Stories of Christians Who Saved Jews from the Holocaust, New York 1999.
• Jirásková, Marie: Stručná zpráva o trojí volbě, Praha 1996.
• Ludvíková, Miroslava: Darované životy: Příběhy českých a moravských Spravedlivých mezi národy, Hradec Králové 2007.
• Luke, Tom: Ota Nesvadba – Spravedlivý mezi národy, in: Terezínské listy, listopad 2002.
• Oliner, Samuel – Oliner, Pearl: The Altruistic Personality: Rescuers of the Jews in Nazi Europe, New York 1988.
• Paldiel, Mordecai: Spravedliví mezi národy během holocaustu, in: Cesty paměti.
• Paldiel, Mordecai: To the Righteous among the Nations Who Risked Their Lives to Rescue Jews, Yad Vashem Studies XIX, Jeruzalém 1988.
• Silver, Erich: The Book of the Just. The silent heroes who saved Jews from Hitler, London 1992.
• Tec, Nechama: When Light Pierced the Darkness, New York 1986.

Článek byl publikován na webu Moderní dějiny