Společnost pro obranu svobody projevu tvrdí, že označovat neČT24 za nástupce Sputniku je „konspirační teorie“ a že kdyby šlo o ruské státní médium, Evropská unie by jej už dávno zařadila na sankční seznam. Takto postavená obrana je ale zavádějící. První otázka zní, zda je Sputnik ruské státní médium. Odpověď je ano. Rada EU při přijetí sankcí výslovně uvedla, že Sputnik a RT jsou pod „trvalou přímou či nepřímou kontrolou“ orgánů Ruské federace a že šíří dezinformace a manipulativní obsah podporující ruskou agresi proti Ukrajině. Stejně tak samotná ruská státní mediální skupina Rossija Segodňa uvádí, že Sputnik je její mezinárodní značkou.
Druhá otázka zní, zda lze dohledat vazby mezi českým Sputnikem a neČT24. Ani tady odpověď nezní ve prospěch SOSP. Ministerstvo vnitra na webu Centra proti hybridním hrozbám popisuje přímo případ „Sputnik – NeČT24 – 42TČen“ a uvádí, že po zablokování Sputniku se na jeho kanálech objevilo nasměrování publika na nový telegramový kanál neČT24. Nejde tedy o volnou spekulaci, ale o popsanou kontinuitu distribuční infrastruktury a publika po zákazu Sputniku v EU. Demagog pak už dříve upozornil, že česká verze Sputniku na neČT24 sama odkazovala jako na svůj nový telegramový kanál v době, kdy byl původní účet blokován.
Právě tady je slabina argumentace SOSP. Organizace staví obranu na tom, že prý nejsou známy „žádné vlastnické, finanční nebo personální vazby“. Jenže veřejná debata nestojí jen na tom, kdo je formálním vlastníkem firmy v obchodním rejstříku. U propagandistických a vlivových operací je podstatná také návaznost publika, distribučních kanálů, obsahu a propagace. Seznam Zprávy proto loni napsaly, že v Česku je nástupcem Sputniku web 42TČen, respektive telegramový účet neČT24, a Deník N už dříve popisoval 42TČen jako server, na který se po zákazu oficiálního kremelského Sputniku přesunula ruská propaganda.
Nejpodstatnější na celé věci ovšem je, že Libor Vondráček takové platformě skutečně poskytl rozhovor. Server 42TČen 27. března 2026 zveřejnil text s titulkem „Vondráček: Nejde nám o rychlokvašku. Chceme zákon, který obstojí ústavně i v evropském kontextu“ a v samotném článku je uvedeno, že jde o rozhovor „pro neČT24“ k připravovanému zákonu o neziskovkách. Spor tedy není o tom, zda k rozhovoru došlo. K tomu došlo. Spor je o to, zda je fér tvářit se, že šlo o běžné médium bez zjevné návaznosti na proruský propagandistický ekosystém.
Neobstojí ani argument SOSP, že kdyby šlo o ruské státní médium, EU by jej automaticky zařadila na sankční seznam. Sankce proti Sputniku a RT byly přijaty konkrétním právním aktem a týkaly se konkrétně jmenovaných médií a jejich vysílacích aktivit v EU. Z toho ale neplyne, že každý navazující kanál nebo klon musí být okamžitě a automaticky připsán na stejný seznam. Sankční mechanismus je právní proces, nikoli instantní nálepka. To, že neČT24 nebo 42TČen nejsou explicitně jmenovány v unijním sankčním aktu, proto samo o sobě nevyvrací jejich návaznost na zakázanou propagandistickou infrastrukturu.
Fakticky správná kritika příspěvku SOSP tedy zní jednoduše: ano, Sputnik je dohledatelně ruské státní médium; ano, existují veřejně doložené vazby mezi českým Sputnikem a kanálem neČT24, zejména v podobě převodu publika a komunikační infrastruktury; a ano, Libor Vondráček skutečně poskytl rozhovor platformě, kterou české úřady i relevantní média popisují jako pokračování či nástupce české větve Sputniku. SOSP proto nevyvrací fakta. Jen se snaží zúžit spor na formální vlastnictví a odvést pozornost od podstaty problému.