Úmrtí Karla Konečného, otce europoslankyně Kateřina Konečná, vyvolalo na sociálních sítích řadu pietních vyjádření i výzev k „respektu“ a zdrženlivosti. Smrt blízkého člověka je vždy osobní tragédií a z lidského hlediska si zaslouží základní ohleduplnost – zejména vůči pozůstalým. To však samo o sobě neznamená, že se z veřejného prostoru mají vytratit fakta o veřejném působení zesnulého, zvláště pokud šlo o dlouholetého politika a funkcionáře.
Karel Konečný byl výraznou postavou regionální politiky za KSČM a jeho kariéra se neomezovala jen na období po roce 1989. Podle svědectví bývalého příslušníka BIS Vladimíra Hučína měl v listopadu 1989 iniciovat povolání jednotek Lidových milicí do Prahy, přičemž autobus s milicionáři z Nového Jičína byl zastaven až na poslední chvíli. Ačkoliv k zásahu nakonec nedošlo, samotná připravenost použít ozbrojené složky proti demonstrantům patří ke skutečnostem, které jsou historicky relevantní a oprávněně připomínané.
Ani pozdější působení Karla Konečného v krajské politice nebylo bez kontroverzí. Ve funkci náměstka hejtmana pro zdravotnictví se například vymezoval proti účasti bývalých politických vězňů a disidentů na výuce moderních dějin na středních školách a prosazoval názor, že by „v zájmu objektivity“ měli dostat prostor i komunisté. Takové postoje nejsou pouhým detailem z minulosti, ale součástí širší debaty o relativizaci komunistického režimu a jeho zločinů.
Je důležité zdůraznit, že připomínání těchto skutečností není projevem neúcty ke smrti ani „útokem na rodinu“. Jde o legitimní popis veřejného působení veřejně činné osoby. Zvláště problematické je, když výzvy k pietě zaznívají selektivně – často od stejných lidí, kteří ji v minulosti odmítali projevit v případech jiných osobností, například když zemřela Dana Drábová, jež byla terčem dlouhodobých osobních útoků a dehonestace bez ohledu na okolnosti.
Pieta nemůže znamenat vymazání historie ani umlčení kritické paměti společnosti. Zralá demokracie dokáže rozlišovat mezi lidským soucitem a veřejnou odpovědností. Obojí může existovat současně: respekt k osobní ztrátě pozůstalých i otevřená, slušná debata o tom, jakou roli zesnulý sehrál v politických a společenských dějinách.
Právě tento rozdíl – mezi důstojností a zapomínáním – je podstatný. Uctít památku zesnulého neznamená přepisovat minulost. A mluvit o stinných stránkách dějin, pokud se tak děje věcně a bez nenávisti, není projevem bezcitnosti, ale naopak odpovědnosti vůči pravdě a historické paměti.
Tip na článek poslal Václav Feigl