Na sociálních sítích se šíří video Martiny Bednářové, kandidátka hnutí Stačilo!, že Evropský soud pro lidská práva „uznal Ukrajinu vinnou z masakru v Oděse“ a že „Ukrajinci nahnali asi padesát lidí do budovy, mučili je a upálili“. Tato tvrzení však neodpovídají realitě. Rozsudek, na který se odvolává, nic takového neříká – a průběh událostí z 2. května 2014 v Oděse zcela odporuje popisu, který Bednářová předkládá. Stejně jako v řadě dalších případů pracuje s narativy, které dlouhodobě šíří ruská propaganda a které již byly mnohokrát vyvráceny.
Tragédie v Oděse patří k nejvážnějším epizodám roku 2014. Po násilných střetech mezi táborem proruských aktivistů a ukrajinských nacionalistů vypukl požár v budově Domu odborů, při němž zahynulo 42 lidí, dalších šest zemřelo při střetech v centru města. Podle rekonstrukcí Rady Evropy, OSN i pozdější analýzy Evropského soudu pro lidská práva se proruští aktivisté sami uchýlili do budovy a zabarikádovali se tam poté, co byl jejich stanový tábor zapálen. Obě strany používaly Molotovovy koktejly a násilí, policie situaci nezvládla a požár se rychle rozšířil. Lidé zemřeli na udušení, popáleniny či po pádech z oken při pokusu o útěk. Mezinárodní vyšetřování nenašlo žádný důkaz o tom, že by šlo o předem organizovaný útok ukrajinských státních orgánů, natož o úmyslné „hnání“ či mučení lidí uvnitř budovy.
Evropský soud pro lidská práva v březnu 2025 rozhodl, že Ukrajina porušila právo na život a právo na účinné vyšetřování. Ne kvůli „masakru“, ale kvůli selháním policie a státu: bezpečnostní složky nedokázaly násilí zabránit, zásah hasičů byl výrazně opožděn a následné vyšetřování bylo roztříštěné, pomalé a neúčinné. Soud neoznačil Ukrajinu za pachatele úmyslného zločinu, nepřisoudil státním orgánům úmysl lidi zabít a nenaznačil žádné mučení. Kritizoval nedbalost, chaos i nevyšetření činů – nikoliv plánované násilí. Tento rozdíl je zásadní, ale Bednářová jej zcela ignoruje.
Tvrzení, že „Ukrajinci nahnali desítky lidí do Domu odborů“, je v rozporu s dokumentací mezinárodních organizací i s videozáznamy z místa. Proruští aktivisté do budovy vstoupili sami a z jejích oken házeli zápalné lahve na demonstranty venku. Tvrzení o „mučení“ obětí nemá oporu v žádné důvěryhodné zprávě, vyšetřování ani lékařských zprávách o příčinách smrti. Všechny relevantní zdroje mluví o kombinaci zranění způsobených bojem, ohněm a pádem. Podání Bednářové odpovídá spíše dlouhodobé propagandistické linii Kremlu, která tragédii používá jako údajný „důkaz genocidy“, než realitě popsané v rozsudku.
V kontextu kauzy nepřekvapí, že Bednářová pracuje s dramatickými, leč nepravdivými tvrzeními. Jde o bývalou učitelku českého jazyka, která během výuky relativizovala ruské válečné zločiny, tvrdila žákům, že „v Kyjevě se nic neděje“, a šířila konspirační narativy o válce na Ukrajině. Za své jednání byla pravomocně odsouzena k podmínce, dostala zákaz učit a musela absolvovat kurz mediální gramotnosti. Namísto přijetí odpovědnosti následně vystavěla vlastní veřejnou prezentaci na narativu mučednice „za pravdu“, kterou prý systém umlčuje.
Po odchodu ze školství se Bednářová přesunula do politiky, kde pokračuje ve šíření tvrzení, jež jí vynesla kázeňské i trestní postihy. Tragédie v Oděse, kterou využívá jako údajný důkaz „zločinů Ukrajinců“, je jen dalším příkladem téhož vzorce: selektivní práce s informacemi, ignorování dostupných zjištění a bezvýhradné přebírání propagandistických verzí ruského původu. Pro veřejnou debatu je důležité držet se faktů – a ta v případě Oděsy vypadají zcela jinak, než jak je Bednářová prezentuje.
O to důležitější je uvádět podobná tvrzení na pravou míru: Evropský soud Ukrajinu neoznačil za pachatele masakru, ale za stát, který selhal při ochraně životů a při následném vyšetřování. To samo o sobě představuje vážnou kritiku, ale rozhodně ne potvrzení konspiračních verzí, které Bednářová šíří.