Poslankyně Markéta Šichtařová se 10. března 2026 vzdala mandátu poté, co Poslanecká sněmovna pustila do dalšího projednávání zákon o digitální ekonomice, českou adaptační normu k evropskému Aktu o digitálních službách (DSA). Svůj krok prezentovala jako zásadový odpor proti „unijnímu cenzurnímu zákonu“. Takové označení je ale nepřesné. DSA není nový český zákon zavádějící cenzuru, nýbrž už platné unijní nařízení, které má upravit odpovědnost digitálních platforem, zvýšit transparentnost jejich fungování a posílit práva uživatelů.
Šichtařová svou rezignaci skutečně oznámila veřejně a jako důvod uvedla, že Sněmovna „ve strachu ze sankcí od EU“ pustila DSA do druhého čtení. Na tom je jen část pravdy. Česká republika skutečně čelí tlaku Evropské komise kvůli tomu, že včas nezajistila plnou implementaci pravidel DSA, zejména pokud jde o vnitrostátní dohled a sankční rámec. Komise proto v květnu 2025 poslala Česko k Soudnímu dvoru EU. To ale ještě neznamená, že by poslanci schvalovali nějakou novou evropskou „cenzuru“. Ve skutečnosti se projednává především české provedení už existujícího nařízení.
Samotné DSA má podle Evropské komise i českého ministerstva průmyslu zajistit bezpečnější online prostředí, jasnější pravidla pro sociální sítě a internetová tržiště a lepší ochranu uživatelů, včetně dětí. Zahrnuje například větší transparentnost reklamy, pravidla pro nahlašování nezákonného obsahu, možnost obrany proti rozhodnutí platforem a zvláštní povinnosti pro největší digitální společnosti. Nejde tedy jen o „mazání obsahu“, jak tvrdí kritici, ale i o procesní pravidla a uživatelská práva. Česká vláda i MPO dlouhodobě popisují DSA jako rámec pro bezpečnější a transparentnější digitální prostor, nikoli jako nástroj na umlčování názorů.
Důležité je také to, že DSA výslovně nezavádí obecnou povinnost plošně sledovat všechen obsah. Evropská pravidla stojí na tom, že platformy mají reagovat na nezákonný obsah a mít jasné mechanismy pro jeho oznamování a přezkum, nikoli na tom, že by stát nebo firmy měly předem monitorovat každý názor každého uživatele. Právě proto je tvrzení o „cenzurním zákonu“ spíš politickou zkratkou než přesným popisem reality. Spor o hranice moderace obsahu je legitimní, ale nelze ho směšovat s tvrzením, že DSA automaticky zavádí cenzuru ve stylu předběžného umlčování nepohodlných názorů.
Rezignace Markéty Šichtařové navíc nepřichází ve vzduchoprázdnu. Média v posledních týdnech upozorňovala na její nízkou aktivitu ve Sněmovně i na další kontroverze spojené s výkonem mandátu. Její odchod tak lze číst jako politické gesto, které má zdůraznit ideový spor o evropskou regulaci digitálního prostoru. Samotné jádro jejího sdělení je ale zavádějící: pravda je, že mandát skutečně složila kvůli projednávání adaptačního zákona k DSA. Nepravdivé či přinejmenším silně zkreslující je tvrzení, že Sněmovna pouští dál „unijní cenzurní zákon“.