V posledních týdnech se kolem hnutí Motoristé opakuje znepokojivý vzorec chování, který má společného jmenovatele: systematické zpochybňování demokratických institucí, relativizaci autoritářské minulosti a útoky na nezávislá média. Nejde přitom o jednotlivé excesy, ale o souběh konkrétních a doložitelných kroků, které dohromady vytvářejí obraz politické praxe nebezpečně blízké autoritářským modelům.

Prvním viditelným signálem bylo selektivní omezování přístupu médií na oficiální tiskové akce ministerstva zahraničí vedeného Petrem Macinkou (Motoristé). Na jednom z briefingů nebyla bez vysvětlení vpuštěna redaktorka Deníku N. Tento krok vyvolal bezprecedentní reakci: otevřený dopis podepsaný šéfredaktory deseti hlavních českých médií včetně České televize, ČTK, Seznam Zpráv, Respektu či Hospodářských novin. Ti označili postup ministerstva za nepřijatelný a v rozporu se základními principy svobodného informování veřejnosti. Macinkova ironická reakce („No, hrozní jsme, já vím“) navíc žádné racionální vysvětlení nenabídla.

Současně Motoristé stupňují rétoriku vůči prezidentu Petru Pavlovi. Opakovaně jej obviňují z porušování Ústavy, aniž by pro taková tvrzení existoval jakýkoli právní závěr. V českém ústavním systému přitom může porušení Ústavy prezidentem autoritativně posoudit výhradně Ústavní soud – nikoli ministr, poslanec ani politická strana. Tato skutečnost je dlouhodobě známá a Motoristé ji v minulosti sami uznávali, když se podobné výtky objevovaly vůči prezidentu Miloši Zemanovi. Dnešní obrat tak působí účelově a politicky, nikoli právně.

Zvláštní rozpor se objevuje také v tom, jak Motoristé nakládají s komunistickou minulostí. Zatímco u prezidenta Pavla opakovaně otevírají jeho krátké a dávno ukončené členství v KSČ – které nemělo represivní povahu a nijak nevedlo k poškození konkrétních osob – u vlastních představitelů volí výrazně shovívavější metr. Nejvýraznějším příkladem je současný ministr kultury Oto Klempíř.

Klempíř spolupráci s komunistickou Státní bezpečností přiznal již v minulosti. Nově zpřístupněné archivní materiály a reportáž České televize však ukázaly její konkrétní podobu i dopady. Pod krycím jménem „Olda“ Klempíř v první polovině 80. let opakovaně donášel na své přátele a známé z prostředí neoficiální hudební a studentské scény. Jeho zprávy byly podle archivů StB považovány za hodnověrné a zásadní, obsahovaly přesné popisy osob, míst, užívání drog i jejich úkrytů.

Důsledky těchto udání nebyly abstraktní. V jednom z doložených případů vedla Klempířova spolupráce k zásahu StB, výslechům a následnému vyloučení Martina Semráda z vysoké školy. Archivní záznamy potvrzují, že informace od Klempíře byly klíčovým podkladem pro další represivní kroky. Za svou činnost navíc obdržel finanční odměny. Tvrzení, že šlo pouze o marginální či bezvýznamnou spolupráci, tak neodpovídá dostupným dokumentům.

Předseda Motoristů Petr Macinka přesto po seznámení se svazky prohlásil, že ho Klempířova minulost „naplňuje optimismem“ a že jej považuje za „dobrého člověka“. Tento hodnotící soud je samozřejmě politicky legitimní, avšak ostře kontrastuje s tím, jak stejná strana zachází s minulostí prezidenta Pavla – kde žádné doložené oběti ani konkrétní poškození lidí neexistují.

Celý obraz doplňuje širší kontext, v němž se Motoristé pohybují a to i za pomoci falešných účtů na sociálních sítích: zpochybňování pomoci Ukrajině, relativizace bezpečnostních hrozeb, šíření narativů o „rozkladu demokracie“ bez opory v datech a současně masivní šíření těchto sdělení v prostředí sociálních sítí zaplavených falešnými účty a koordinovanými dezinformačními kampaněmi. Tyto kampaně dlouhodobě využívají osvědčený postup – oslabovat důvěru v instituce, média i právní stát a přesvědčovat veřejnost, že demokratický systém selhal.

Výsledkem není „kritika moci“, ale eroze základních pojistek demokracie. Selektivní přístup k médiím, účelové výklady Ústavy a relativizace spolupráce s represivní složkou totalitního režimu nejsou drobné přešlapy. Jsou to konkrétní kroky, které – pokud zůstanou bez jasné veřejné reakce – normalizují chování, jež bylo ještě nedávno považováno za nepřijatelné.


administrator

Jsem šéfredaktor projektu. Narodil jsem se a žiji v Kolíně. Ve svém mládí jsem se angažoval v radikálním levicovém hnutí, což považuji za velkou osobní chybu. Mnoho lidí proto nechápe, proč najednou ověřuji faktické informace. Má odpověď je "právě proto". Válka na Ukrajině a následná islamofobní vlna mi pomohla si uvědomit, že spousta věcí na internetu není pravda. Vím, jak se dezinformace šíří i kdo je vytváří. Znám cílovou skupinu, na kterou jsou dezinformace zaměřeny. Těmito lidmi neopovrhuji a ani si nemyslím, že jsou nesvéprávní jedinci, kterým musíme vše vysvětlovat. Na stranu druhou zásadně odmítám, aby lež byla nazývána jiným názorem.