Rusko se ozvalo proti ustanovení 21. srpna významným dnem. Připomeňme si osoby, které se postavily proti okupaci už v 70. letech


Rusku se nelíbí, že si Česko bude invazi vojsk Varšavské smlouvy připomínat jako významný den. „Snaha Prahy znovu se vracet k událostem starým půl století s cílem zapojit je do současného politického kontextu, neochota otočit tuto stránku dějin, která kalí ovzduší rusko-českých vztahů, sotva napomůže úspěšnému průběhu dvoustranné spolupráce,“ uvedlo ruské ministerstvo zahraničí.

Tato výzva se však nesetkala s pochopením u drtivé většiny politické scény v České republice. „21. srpen 1968 byl národní tragédií. Napadení naší země vojsky Varšavské smlouvy je nezpochybnitelné, mnoho nevinných lidí při tom zemřelo. Vojska opustila ČSR až v roce 1990. Naštěstí jsme od té doby suverénním státem. Státem, který se rozhodl památku těchto obětí uctít. Je zcela legitimní, že si připomínáme civilní oběti. Ovzduší kalí spíše snaha události roku 1968 relativizovat,” uvedl na Twitteru ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD). „Vyjádření je absolutně nepřiměřené a nepřijatelné. Okupaci v roce 1968 a její nevinné oběti je nutno si připomínat, nikoliv na obé zapomenout. Fakt, že pan prezident příslušný zákon 13. prosince podepsal, je jasným a principiálním stanoviskem,“ napsal Jiří Ovčáček za Pražský hrad.

Připomeňme si tedy, že v 70. letech se našli sovětští občané, kteří se nebáli demonstrovat proti okupaci. Nejslavnějším protestem byla několikaminutová demonstrace na Rudém náměstí 25. srpna 1968, jejíž účastníci za svých pár minut svobody tvrdě zaplatili. Na mnoha místech SSSR, ale i v dalších zemí Varšavské smlouvy, však protestovaly další skupiny lidí i jednotlivci, jejichž jména často zůstala neznámá.

Jak již bylo napsáno, 25. srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí v tehdejším Sovětském svazu uskutečnila demonstrace a to na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem do Československa. Invaze měla za následek potlačení pražského jara a pokusu uvolnit režim a spustit proces částečné demokratizace v komunistickém Československu, tzv. obrodný proces. Protest začal v poledne, sešlo se osm lidí, konkrétně lingvista Konstantin Babickij, básník Vadim Delone, dělník Vladimir Dremljuga, anglista Viktor Fajnberg, básnířka a překladatelka Natalja Gorbaněvská, fyzik Pavel Litvinov, lingvistka Larisa Bogorazová a Taťjana Bajevová. Během několika minut byli demonstranti napadeni, naloženi do aut KGB a převezeni na policejní stanici. Československá vlajka byla zničena a transparenty zabaveny. Vzhledem k tomu, že Natalja Gorbaněvská měla krátce po porodu, nestanula před soudem. Ostatní účastníci demonstrace také přesvědčili teprve 21letou Taťjanu Bajevovou aby prohlásila, že na místě byla náhodou a s celou akcí nemá nic společného. Krátce na to byla propuštěna.

Nebyl to však jediný protest. Olga Jurijevna Iofe Prochorova (1950) už jako žákyně deváté třídy v roce 1966 šířila letáky proti ideologické rehabilitaci Stalina. V lednu 1969 pak proti invazi do Československa uspořádala společně s Irinou Kaplun demonstraci na legendárním Majakovského náměstí. Obě studentky držely plakáty s hesly: Na věčnou památku Janu Palachovi a Svobodu Československu. Tato akce ještě neměla vážnější následky, nicméně Olga Iofe pokračovala v aktivitách spojených se samizdatem a obranou politických vězňů, což jí vyneslo trest v podobě dvou let strávených v nechvalně známé Kazaňské vězeňské psychiatrické léčebně, kde byla například vězněna i Natalia Gorbaněvskaja. Po propuštění v roce 1971 byla nadále aktivní jak v samizdatu, tak v ochraně lidských práv, za což byla nadále pronásledována. V roce 1978 po letech domovních prohlídek či domácího vězení emigrovala do Francie. „Tenkrát se v sovětských novinách psalo, že celý sovětský národ podporuje tu invazi. Měla jsem pocit, že jestli něco neudělám, budu stejná jako celý sovětský národ,“ vzpomínala Prochorovová. Bylo prý pro ni důležité zachovat si svou tvář.

Aldis Cilinksis se narodil v roce 1947 v Rize. Matka byla dělnice a otec lékař, oba Lotyši. Rodiče se politicky neangažovali, německé ani sovětské represe se jich nedotkly. Otec byl jako lékař posílán na různá místa po celém Lotyšsku, od 11 let žil Aldis Cilinskis s rodiči v Rize, kde chodil do školy. Později se hlásil na univerzitu na obor historie, ale nebyl přijat. Neměl žádné kontakty s disidentským hnutím, nečetl ani žádné samizdaty. O politické situaci se nebavil ani s rodiči. Poslouchal ale BBC, Rádio Svoboda a Hlas Ameriky v lotyštině. Měl doma literaturu o svobodném Lotyšsku, byl jeho stoupencem a cítil stále silnější nespokojenost s postavením Lotyška v SSSR. Očekával změny v souvislosti s vývojem v ČSSR. Vpád okupačních vojsk do Československa jeho naděje zmařil. V roce 1966 začal pracovat v Popovově továrně na rádia, kde zůstal jeden rok. Poté byl do léta 1968 zaměstnán v obuvnickém kombinátu. Posléze nastoupil do tiskárny na kraji Rigy. Z ní během nočních směn čas od času vyrážel psát protisovětské nápisy, většinou kolem třetí ráno, kdy byl na pracovišti jediný a nikdo kromě vrátného si nemohl všimnout jeho nepřítomnosti. Nápisy psal sám a nikomu o tom neříkal (mimo jiné právě proto unikal zatčení tak dlouho – až do června 1969). Od srpna 1968 do května 1969 napsal na různých místech Rigy minimálně 23 nápisů (tři nápisy napsal ve městě Sigulda, kam jezdil za prarodiči). První nápis napsal 31. srpna 1968. V obchodě s domácími potřebami si koupil barvu a štětec. Cestou do práce si je schoval do křoví u tiskárny. V noci je vyzvedl a odešel zhruba kilometr od práce, našel si klidné místo bez lidí a začal psát. Dopředu si připravil nápisy: „Sláva Dubčekovi“, „Pryč se sovětskými okupanty z Československa“ (k některým přidával „… i z Lotyšska“). Psal rusky i lotyšsky. Nápisy psal na viditelná místa – na mosty, ploty atd.

Dalším protestujícím byl například Michas Ignatěvič Kukobaka (nar. 1936). Ten v roce 1968 otevřeně nesouhlasil s okupací Československa armádou Sovětského svazu. Mezi lety 1968 – 1989 trávil více než 16 let ve vězeních a psychiatrických léčebnách. V roce 2015 navštívil Českou republiku a kritizoval současnou ruskou vládu Vladimira Putina.

 
Jan Cemper