Tomio Okamura i Radek Koten z SPD v posledních dnech naznačují, že kdyby Česko více spoléhalo na ruskou ropu, měly by české domácnosti levnější pohonné hmoty a energie. Takové tvrzení ale neobstojí při srovnání s realitou. Samotný fakt, že Maďarsko a Slovensko ještě část ruské ropy odebírají, totiž nevede automaticky k nižším cenám na čerpacích stanicích. Ceny paliv nevznikají jen podle původu ropy, ale ovlivňuje je celá řada faktorů: světová cena ropy, kurz dolaru, daně, marže rafinerií i obchodní politika jednotlivých států.
Právě srovnání v rámci Evropské unie ukazuje, že jednoduchá rovnice „ruská ropa = levnější benzín“ neplatí. Evropská komise ve svém Weekly Oil Bulletin pravidelně zveřejňuje přehled spotřebitelských cen paliv v členských státech. Aktuální data z počátku dubna 2026 ukazují, že ceny v jednotlivých zemích se liší i při zcela odlišných dodavatelských modelech a že původ ropy sám o sobě konečnou cenu nevysvětluje. Jinými slovy: levnější surovina ještě neznamená, že se její výhoda promítne ke konečnému zákazníkovi.
To ostatně potvrzuje i zkušenost Maďarska. Reuters už dříve upozornil, že maďarské ceny paliv byly vyšší než v části okolních zemí mimo jiné kvůli daním a deformacím trhu po cenových zásazích státu. Současně maďarská vláda sama řešila takzvané mimořádné zisky společnosti MOL z levnější ruské ropy. Jinak řečeno: i když rafinerie nakupuje levnější ruskou surovinu, neznamená to automaticky, že levněji tankují motoristé. Část výhody může skončit v maržích firmy nebo ve fiskální politice státu.
Ani Slovensko není důkazem údajného „úspěšného modelu“. Naopak letos v březnu slovenská vláda kvůli problémům se zásobováním a růstu takzvané palivové turistiky dovolila omezit prodej nafty a připustila i vyšší ceny pro vozidla se zahraniční registrační značkou. Evropská komise pak takový diskriminační režim označila za rozporný s unijním právem. To není obraz stabilní energetické jistoty, ale spíše ukázka toho, jak zranitelný je systém, který zůstává silně navázán na jeden problémový zdroj a jednu trasu.
Radek Koten navíc manipuluje i argumentem, že české nákupy by pro Rusko byly zanedbatelné. Ano, Česká republika sama o sobě ruskou ekonomiku „nevytrhne“. Jenže smyslem sankcí nikdy nebylo, aby jedna země sama položila ruský rozpočet. Smyslem je součet kroků celé Evropské unie a širšího Západu. Ruské příjmy z ropy a plynu přitom zůstávají pro Kreml klíčové: podle Reuters činily v roce 2025 zhruba 8,48 bilionu rublů, tedy asi 108 miliard dolarů, a tvoří podstatnou část federálních příjmů. Argument „náš podíl je malý, tak na tom nezáleží“ proto zamlčuje podstatu věci.
Zavádějící je i představa, že za dnešní ceny pohonných hmot může jednoduše „minulá vláda“. Reálné ceny paliv se odvíjejí hlavně od vývoje na světových trzích, od geopolitických krizí, od kurzu koruny vůči dolaru a od rozhodnutí státu o spotřební dani či mimořádných zásazích do trhu. Ostatně i současný růst cen v regionu je podle Reuters spojen s válkou kolem Íránu, výpadky dodávek a širší nervozitou na ropném trhu, nikoli s jedním starším politickým rozhodnutím v Praze.
Pokud jde o samotné Česko, fakta jdou přesně opačným směrem, než tvrdí SPD. Ministerstvo průmyslu a obchodu uvádí, že v roce 2024 pocházelo z Ruska 42 procent dovezené ropy, ale v roce 2025 už to bylo necelých 8 procent. Zároveň 92,3 procenta ropy do Česka proudilo přes trasu IKL/TAL, zatímco podíl ropovodu Družba klesl na 7,7 procenta. Česká vláda už loni oznámila, že díky projektu TAL-PLUS je země schopna být zásobována výhradně neruskou ropou západní cestou a kapacita až 8 milionů tun ročně pokrývá celou domácí potřebu.
Přesnější formulace tedy zní takto: ruská ropa může být pro některé odběratele levnější na vstupu, ale sama o sobě nezaručuje levnější benzín pro občany. Zároveň vytváří bezpečnostní a politickou závislost, kterou se Česko v posledních letech snažilo omezit. Okamura i Koten proto veřejnosti předkládají zkratku, která zní sice líbivě, ale neodpovídá složitější realitě evropského trhu s ropou. Ve skutečnosti nejde jen o cenu jedné komodity, ale o otázku energetické bezpečnosti, stability dodávek a ochoty financovat stát, který vede agresivní válku.