Jedním z dlouhodobých narativů ruské propagandy je tvrzení, že Estonsko, Lotyšsko či Litva jsou jakýmisi „semeništi nacismu“. Tento obraz se objevoval už v sovětské éře a po roce 1991 jej Moskva intenzivně využívá k diskreditaci pobaltských států. Důvodem je především jejich otevřené připomínání sovětské okupace a zločinů, které na jejich území páchaly represivní složky NKVD a později KGB.
Propagandistický narativ stojí na jednoduchém obratu: kdo kritizuje Sovětský svaz, kdo si připomíná deportace, gulagy a násilí, ten prý ospravedlňuje nacismus. V Estonsku se objevují útoky na muzea připomínající sovětský teror, v Lotyšsku je pozornost soustředěna na každoroční připomínku legionářů, kteří za druhé světové války bojovali ve Waffen-SS proti Rudé armádě. Moskva z toho vyvozuje, že celé státy oslavují nacismus, a používá toto tvrzení k ospravedlnění vlastní agresivní politiky.
Ve skutečnosti je historická paměť v Pobaltí mnohem složitější. V Estonsku i Lotyšsku lidé nezapomínají na zločiny nacistické diktatury, ale zároveň si silně připomínají krátkou, avšak mimořádně brutální okupaci Sovětským svazem v letech 1940–41 a poté opět po roce 1944. Deportace desetitisíců lidí na Sibiř, rozbití celých rodin, mučení ve věznicích KGB a likvidace elit – to všechno je součást národní zkušenosti. Zatímco nacistická okupace trvala čtyři roky, sovětský útlak se v různých formách protáhl na téměř půl století.
Slovenský publicista David Púchovský po návštěvě tallinnského muzea KGB popsal atmosféru těchto míst takto: „Mrazivé prostory doplňují tragické příběhy lidí, kteří přišli o život jen proto, že měli jiný názor. (…) Estonci nemají paměť akvarijní rybky a vědí, jakou hrozbu představuje současné Rusko, které si pod Putinem nese odkaz sovětského teroru.“ Jeho slova ilustrují, proč se v Pobaltí sovětský teror připomíná s takovou naléhavostí – nejde jen o minulost, ale i o varování před opakováním.
Zločiny KGB a nacistické zločiny se lišily svým charakterem, ale obě představují tragické kapitoly evropských dějin. Sovětská politika masových deportací a dlouholetého systematického zastrašování zanechala v Estonsku, Lotyšsku i Litvě hluboké jizvy. Právě proto odmítají obyvatelé těchto zemí ruský narativ, který je nálepkuje jako „nacisty“ jen proto, že si připomínají vlastní utrpení.
Propaganda, která zaměňuje oběť a pachatele, je účinná zbraní Kremlu. Fakta o sovětském teroru a zkušenosti pobaltských národů však ukazují, že jde o manipulaci, jejímž cílem není historická pravda, ale legitimizace současné ruské politiky.