V roce 1968 vojska pěti zemí – členů Varšavské smlouvy – vstoupila do Československa (tehdy ČSSR), načež byl násilně přerušen proces změn známý jako „Pražské jaro“. Po všechna léta, která uplynula od vstupu vojsk, Západ a naše „pátá kolona“ vinily Sovětský svaz a potom Rusko z totalitarismu, imperialismu, antidemokratismu apod., a požadovaly pokání před nešťastnými Čechy a Slováky.
Otázky zůstávají
Standardní západní podání československých událostí je jednoduché: na vlně absolutně spontánního lidového hnutí se reformátoři z Komunistické strany Československa (KSČ) s Dubčekem v čele vydali cestou budování „socialismu s lidskou tváří“. Právě takového socialismu však nebylo zapotřebí sovětské vládě. Ta z politicko-ideologických důvodů zorganizovala vojenskou intervenci a přerušila demokratizaci socialismu, kterou tolik vítal a podporoval Západ ve snaze nedovolit tuto intervenci.
Tohoto schématu je dodnes využíváno v psychohistorických šarvátkách, jen už ne zaměřených antikomunisticky, nýbrž protirusky. Antikomunismus a rusofobie se nicméně podle principu Eulerových kruhů téměř shodují. „Mířili na komunismus а trefili Rusko,“ poznamenal А. А. Zinověv. Zinověv se vám nelíbí? Obraťme se k osobnosti z „druhého břehu“ – Zbygniewu Brzezinskému, který už po skončení studené války zvláště zdůraznil, že není třeba se mýlit – boj proti SSSR byl ve skutečnosti bojem proti Rusku, ať už by se nazývalo jakkoli. Proto bychom se neměli mýlit ani my: ti, kdo dnes křičí o zločinech komunismu a snaží se jej vymazat z ruských dějin, jsou buď rusofobové, nebo „nevědomí agenti“ v jejich ničemné hře.
V současnosti spočívá jeden z hlavních směrů informačně-psychologické války proti Rusku v tom, aby mezi Rusy vyvolal destruktivní komplexy méněcennosti a viny, aby co možná nejsilnějšími psychickými útoky proti kolektivnímu vědomí a kolektivnímu nevědomí zahnal národ do psychologického obranného postavení. Odtud pocházejí ony neustálé výzvy k pokání: kdo se kaje, je vinen, přičemž to sám přiznává, tzn., že si sám i provaz přinese. Jedna z věcí, za které by se Ruskové měli kát, je komunismus a jeho „zločinné akce“ uvnitř země a mimo ni. Těch se týká i vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
V předvečer mimořádného výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR se na Západě podle zavedené tradice zdvihá povyk státních i nestátních propagandistů a agitátorů spolu s jejich „svěřenci“ – ruskými liberály. Všichni dohromady i zvlášť odsuzují, pranýřují a tupí sovětskou „okupaci“, „anexi“, „agresi“ a používají přitom celou řadu protisovětských (rusofobních) přívlastků vytvořených za téměř padesát let.
Připomenu, že v noci z 20. na 21. srpna 1968 na území Československa vstoupilo ze tří směrů – z Polska, Německa a také Maďarska a SSSR – 18 sovětských divizí a, což zvláště zdůrazňuji, po dvou divizích armád NDR, Polska, Maďarska a Bulharska. Na Západě je účast osmi divizí z budoucích členských států NATO a EU na „sovětské okupaci“ úplně zamlčována. Vstup spojeneckých vojsk do ČSSR nejen zhatil plány Západu, především USA, na přeformátování Evropy, ale stal se paradoxně i konsolidujícím faktorem pro sjednocení veškerých rusofobních a jim podobných sil proti „společnému nepříteli“ – zprvu SSSR, později Rusku. Navíc přispěl k rozbití sdružení socialistických zemí včetně vojenského.
[…]
A v roce 1938 anglosaský kapitál nasměroval Hitlera k hranicím SSSR, poté co jej vybavil mohutným vojenským a finančním potenciálem Československa (pro válku se SSSR)1. V roce 1968 měl Západ v úmyslu vytvořit „český koridor“, který by dovolil dostat se přímo na hranice Sovětského svazu, přičemž by byly socialistické východoevropské země rozděleny na dvě části – severní a jižní. Tím by zajistil realizaci revanšistických snah těch sil v SRN, které se z nacistické elity transformovaly v novou elitu a opět stanuly u kormidla německého státu.
Vstup vojsk SSSR, NDR, Polska, Maďarska a Bulharska v srpnu 1968 do Československa předešel nejen možné občanské válce v této zemi, jak se to stalo v Maďarsku v roce 1956, nýbrž i nové válce v Evropě. Je charakteristické, že liberálové lomící rukama při odsuzování „okupace“ Československa sovětskými vojáky, vždy „zapomínají“ zmínit se o tom, že spolu s Rusy zachránili Čechy před občanskými nepokoji a válkou i Maďaři, Poláci, Němci a Bulhaři. Od té doby uplynulo téměř půlstoletí, ale říci pravdu je velmi nepohodlné. Proto o tom, že společně s 18 divizemi sovětských vojsk do Československa vstoupilo 8 divizí našich spojenců, „nezávislí“ novináři, liberální politici a liberální činitelé Západu prostě mlčí.
Jak americké tanky „náhodou“ vjely do Československa
Je třeba mít na paměti, že v květnu 1945 americká vojska došla na území Československa až do Carlsbadu, který se poté přejmenoval na Karlovy Vary. A právě 21. srpna 1968 se americké velení prý snažilo natočit historický film o těchto osudových událostech. V čele amerických motostřeleckých a tankových kolon, které vjely na území Československa, jel otevřený vůz s kameramany, kteří měli „natáčet historický film“.
Američané se pohybovali zcela v klidu, bez jakékoli ochrany. A čeho by se vlastně měli bát? Armáda, pohraniční stráž, orgány veřejné a státní bezpečnosti a také vojenské kontrarozvědky Československa spolu se všemi zbývajícími státními a stranickými orgány byly v tu dobu natolik ostouzeny demokratickými hromadnými sdělovacími prostředky, že se pracovníci těchto struktur vážně považovali za „krvavé komoušské pohůnky“. Došlo to tak daleko, že mnozí už vůbec nechodili do služby, protože se báli o svůj život a o životy svých blízkých. Proto Američané mohli za takové situace dojet bez jakýchkoli problémů nejen do Karlových Varů, ale i do Prahy, což v zásadě odpovídalo jejich úkolu. Ale pak se na jejich cestě náhle objevili ruští tankisté. Pro americké vojáky toto překvapení nebylo nijak radostné.
Před 49 lety vojska zemí Varšavské smlouvy odvrátila pokus o státní převrat v Československu a vstup vojsk NАТО. Účastníci těchto událostí, kteří nedovolili změnit politickou mapu Evropy, se sešli panoramatickém muzeu „Stalingradské bitvy“, aby oslavili výročí operace, která dostala jméno „Dunaj 68“.
Naši vojáci nedovolili vojskům NATO překročit hranici a vstoupit z území SRN na území Československa. Tím se předešlo i mohutnému konfliktu v Evropě a možná i zahájení nové války. Všichni vojáci se společně domáhají, aby jim bylo přiznáno postavení „veteránů bojových událostí“.
Gennadij Tichonin, předseda sdružení internacionalistů, veteránů bojových událostí v Československu v roce 1968, říká: „Návrh zákona leží ve Státní dumě. V roce 2014 byl přijat místním parlamentem. Letos byl návrh zákona o našem uznání předán k posouzení Státní dumě. Výsledek posouzení podle informací ze Státní dumy očekáváme v září.“
V posledních letech čelíme agresivnímu pokusu Pražské kavárny, mainstreamových médií a politických neziskovkářů zprivatizovat si úhelné dějinné okamžiky a klíčové osobnosti.
Vykladači jediné pravdy si uzurpují výklad 21. srpna 1968, 17. listopadu 1989 nebo třeba Václava Havla. Neváhají sáhnout ke zneužití v současném politickému boji, ke kádrování, k osočování z neideovosti a z podrývání naší skutečnosti.
„Rusko vydává nejméně 1,5 miliardy USD na šíření falešných zpráv a dezinformací o Ukrajině, volbách,…
Na Slovensku se dějí věci. Blízký spolupracovník slovenské ministryně kultury Martiny Šimkovičové Lukáš Machala dal…
I v českém prostředí se šíří zpráva, že známá spisovatelka J. K. Rowlingová koupila byt v Moskvě.…
Příznivci Kremlu je stále šířena dezinterpretace historických událostí. Asi nejhloupějším lze nazvat argument, že v roce…
Česko domlouvá s Ukrajinou podobu bilaterální dohody o bezpečnostní spolupráci. Podobnou smlouvu už má, nebo…
Proruští aktivisté tvrdí, že ukrajinské síly údajně páchaly na východě Ukrajiny v letech 2014-2022 nejrůznější…