Okupace stála život 137 Čechů a Slováků. Kdo hlasoval proti okupaci?

Dnes je tomu přesně 49 let od vstupu okupačních vojsk na naše území pod velením SSSR. V pádu do ČSSR se kromě SSSR účastnila vojska Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky. Vojska Německé demokratické republiky, ač připravena k zásahu, nakonec hranice ČSSR nepřekročila. Země Varšavské smlouvy, které se invaze nezúčastnily, byly Albánie (od roku 1962 fungovala v tomto paktu jen jako pasivní člen) a Rumunsko. Při vojenském zásahu Varšavské smlouvy v Československu v roce 1968 Ceaușescu odmítl participovat a tuto akci odsoudil podobně jako Sovětskou invazi do Afghánistánu v roce 1979. Albánie roku 1968 vystoupila na protest proti okupaci ČSSR z Varšavské smlouvy.

Okupace si vyžádala celkem 137 obětí

Srpnová invaze pěti armád Varšavské smlouvy a jejich počínání v Československu si hned v první den okupace 21. srpna 1968 vyžádala mnoho obětí na životech a řadu vážně zraněných československých obyvatel. Největší ztráty byly po střetu sovětských vojáků s neozbrojeným davem v okolí budovy Československého rozhlasu v Praze. Oběti byly hlášeny nejen z dalších míst hlavního města, ale také z jiných měst a obcí (např. z Liberce, Brna, Bratislavy, Košic, Popradu a dalších). Jen první den okupace byly zraněny desítky osob, mnoho z nich těžce. Ztráty pokračovaly i v dalších dnech, týdnech a měsících.

Historici v nové knize Okupace 1968 a její oběti zpřesnili počet obětí, které si vyžádala okupace Československa v roce 1968. Podle aktuálních čísel zemřelo v jejím důsledku do konce roku 1968 137 Čechů a Slováků. Během pobytu okupačních vojsk v Československu celkem zemřelo přes 400 lidí. Při křtu knihy to řekli autoři publikace Prokop Tomek a Ivo Pejčoch.

Den, kdy nás zradilo 238 poslanců

18. října 1968 zlegalizovalo Národní shromáždění pobyt sovětských vojsk na území tehdejšího Československa. Smlouvu, která to umožnila, schválil rekordní počet poslanců pouhé dva dny od podpisu. „Dočasný“ pobyt trval dlouhých 23 let.

Jednání Národního shromáždění se nezúčastnilo 50 poslanců, 238 zákonodárců se smlouvou souhlasilo, 10 se zdrželo hlasování a jen 4 byli proti. Prvně jmenovaný František Kriegel nepodepsal souhlas ani v Moskvě.

4 poslanci, kteří byli proti a jejich osud

František Kriegel (10. 4. 1908, Stanislaviv – 3. 12. 1979, Praha) – Působil jako lékař v republikánské armádě ve Španělsku. Dosáhl hodnosti majora a po porážce španělských republikánů odešel do Číny, napadené Japonskem (rok 1939). V roce 1940 vězněn v internačním táboře ve Francii. 21. srpna 1968 jako jediný z 26 českých a slovenských politiků odmítl podepsat text závěrečného komuniké, který mu byl (i přes jeho neúčast na jednání) předložen k podpisu. 18. října 1968 pak hlasoval v Národním shromáždění proti přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna zastihla Kriegla v budově ÚV KSČ. V ní byl spolu s Dubčekem, Černíkem, Smrkovským, Špačkem a Šimonem hned z rána zatčen členy KGB a k večeru odvezen do Karpat. Dva dny nato byli uneseni do Moskvy k přijetí tzv. moskevského protokolu. Z 20 členné „reprezentace“ ČSSR, kterou tvořilo, jak sám Kriegel napsal 1/2 vězňů a 1/2 kolaborantů, dělali problémy jednom dva – Dubček, který se však nakonec přece jen podvolil a Kriegel, který byl po celou dobu jednání v izolaci a byl přizván až k samotnému podpisu – ten i přes obrovský nátlak, zvláště pak prezidenta Svobody, odmítl. Sám k tomu ve své řeči na zasedání ÚV KSČ 30.5. 1969 řekl:

Odmítl jsem podepsat tak zvaný Moskevský protokol. Učinil jsem tak proto, že jsem v protokolu viděl dokument, který měl spoutat ruce a nohy naší republice. Odmítl jsem podepsat, jelikož podpis se odehrával v době, kdy republika byla vojensky okupována, bez konzultací s ústavními orgány a v rozporu s cítěním našeho lidu, … Smlouva se nepodepisovala psacím perem, nýbrž ji podepisovala plná moc děl a kulometů.

Právě tato jeho řeč se stala v podstatě prvním samizdatem. Protože nemohla už v novinách vyjít, byla ilegálně rozšiřována v mnohých opisech.

Rusové nechtěli původně Kriegla pustit zpět do vlasti. Měli strach, aby se z něj nestal národní hrdina. Poprvé a naposled se však členové delegace Rusům postavili na odpor. Odmítali bez něj odletět. Kdoví, jestli to byl znovu nalezený vzdor či čest nebo jen obava z toho, že pokud jej nechají Rusům na pospas, národ, jehož byl bezesporu oblíbencem, z nich udělá zrádce a Kriegl se národním hrdinou stane doopravdy.

Téměř ihned byl Kriegel zbaven funkce předsedy ÚV Národní fronty a posléze i poslaneckého mandátu. Ještě však 18. října 68 stačil v NS hlasovat, tentokrát už jako jeden ze čtyř, proti přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území. Po nástupu G. Husáka k moci byl pak i vyloučen z KSČ, byla mu zakázána lékařská praxe a byl poslán do důchodu.

V lednu 1977 jako jeden z prvních podepsal Chartu, ve které viděl pokračování snah Pražského Jara. Velmi si pak vážil lidí, kteří ji podepsali: „Lidé podepisovali s plným vědomím rizika, které podstupují, nebezpečí, že přijdou o zaměstnání, že oni sami a jejich rodiny se stanou obětí perzekuce.“ O to více jej trápila skutečnost, kolik významných činitelů kulturního života se podepsalo pod tzv. Antichartou. Hluboce jej pak zasáhl podpis Jana Wericha, který mu nedokázal otevřeně na jeho vyčítavý dopis odpovědět.

Ing. Božena Fuková (* 15. ledna 1935 – 18. května 2017 )– Od ledna 1967 pracovala v Institutu řízení v Praze a podílela se na prosazování ekonomických reforem v intencích akademika Oty Šika, v období Pražského jara 1968 patřila k jeho protagonistům. Zúčastnila se všech jednání Národního shromáždění v prvních dnech okupace v srpnu 1968 hlasovala v NS proti přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. V jejích 33 letech s malou čtyřletou dcerkou to byl skutečně neohrožený akt z hlubokého přesvědčení. Krátce nato byla zbavena poslaneckého mandátu a propuštěna ze zaměstnání.

JUDr. Gertruda Sekaninová Čakrtová (21. května 1908 Budapešť – 29. prosince 1986 Jihlava) – Podporovala manžela Ivana Sekaninu v jeho činnosti ve Svazu přátel SSSR, ve Svazu přátel demokratického Španělska, v Šaldově komitétu pro německé emigranty i v Levé frontě. Stejně tak i v roce 1938, kdy patřil Sekanina k hlavním organizátorům petiční akce československé inteligence „Věrni zůstaneme!“Po boku manžela se setkávala a přátelila s mnohými komunistickými intelektuály – Fučíkem, Vančurou, Clementisem –, ale i s funkcionáři – Slánským, Švermou, Kopeckým, Dolanským i dalšími. V roce 1941 od německých úřadů oficiální zprávu o manželově smrti. Byl umučen v koncentračním táboře Sachsenhausen 21. května 1940. Právě v den jejích 32. narozenin.

V roce 1968 ztotožnila s myšlenkami obrodného procesu (označovaného jako pražské jaro) a nadšeně podporovala Dubčekovu politiku tzv. demokratického socialismu. Bouřlivý vývoj jí umožnil angažovat se mnohem výrazněji než dříve. O dvanáct let později Evě Kantůrkové řekla: „Převládá ve mně pocit uspokojení, že jsem se dočkala šedesátého osmého roku a mohla být při tom.“

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy ji zastihla v Dánsku. Přijela tam 18. srpna 1968 na zasedání mezinárodní ženské organizace (byla místopředsedkyní Čs. svazu žen). Okamžitě se v ní probudila diplomatka a jednala. Zdálo se, že v Bělehradě se ustaví čs. exilová vláda. Pospíchala tedy do jugoslávského hlavního města. Na místě však zjistila, že se nic takového neorganizuje, a tak po dvou dnech odjela do Vídně. V ČSSR potom jako poslankyně nevynechala jedinou příležitost, aby vystoupila proti okupantům a jejich domácím stoupencům. Nejvýrazněji svůj zásadový postoj vyjádřila 18. října 1968, když v Národním shromáždění společně s dalšími třemi poslanci hlasovala proti „Smlouvě o podmínkách a dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR“. Zdroj. Krátce nato byla zbavena poslaneckého mandátu a vyloučena z KSČ.

František Vodsloň (1906-2002 Praha) – Od začátku nacistické okupace se zapojil do domácího odboje. V roce 1940 byl zatčen gestapem a do konce války vězněn v koncentračních táborech německé Říše. V roce 1968 byl jeden z exponentů reformního proudu v KSČ. Hlasoval v NS proti přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. V květnu 1969 byl zbaven všech funkcí, poslaneckého mandátu a vyloučen z KSČ. Byl činný v disentu a podepsal Chartu 77.

Zdroje: Wikipedie, Lidovky , Idnes
Jan Cemper, Proti projevům nenávisti