Polský Demagog popsal příspěvky, podle kterých je válka příliš daleko na to, aby představovala skutečnou hrozbu. Obdobné zlehčování ruského nebezpečí najdeme také v české politické debatě. Tomio Okamura například na konferenci SPD 13. dubna 2024 prohlásil, že vláda „najela na strašení Ruskem a doslova válečný mód“. Současně používal heslo „Peníze Čechům, ne Ukrajině“. Nejde tedy jen o anonymní komentáře na sociálních sítích. Takovou argumentaci veřejně používá i představitel parlamentního hnutí.
Další příklad obsahuje přímo program SPD a Trikolory pro evropské volby 2024. Financování zbraní pro Ukrajinu komentuje větou: „To jenom prodlužuje konflikt a krveprolití.“ Ve stejném bodě tvrdí, že vstup Ukrajiny do NATO a EU by nás zatáhl do války proti Rusku. Podpora napadené země se tím vykresluje jako překážka míru a zdroj nebezpečí pro vlastní občany. Možný budoucí scénář je navíc předkládán jako jistý následek.
Tvrzení o prodlužování války má pravdivé jádro: vojenská pomoc umožňuje Ukrajině pokračovat v obraně. Samo o sobě však neříká, co by následovalo po jejím zastavení. Z omezení schopnosti napadené země bránit se automaticky neplyne spravedlivý ani trvalý mír. Taková argumentace vynechává možnost další okupace, vynucených ústupků nebo pokračování ruských útoků. O ceně, účinnosti a kontrole pomoci lze legitimně diskutovat. Zkratka, podle níž dodávky zbraní „jen“ prodlužují krveprolití, ale odsouvá odpovědnost státu, který invazi zahájil a může své útočné operace zastavit.
Právě tento argument popsala BIS v březnu 2024 také u operace Voice of Europe. Podle služby byl obsah webu řízen a financován Ruskou federací a měl ovlivňovat veřejné mínění v evropských zemích včetně Česka. Mezi hlavní šířené narativy patřilo tvrzení, že další podpora Ukrajiny prodlužuje válku a brání míru. Shoda s argumentací domácích politiků je doložitelná. Sama však nedokazuje, že konkrétní politik dostával z Ruska peníze nebo jednal na jeho pokyn. Takové obvinění by vyžadovalo samostatné důkazy.
Představa, že bezpečnostní hrozbu lze měřit pouze vzdáleností od fronty, přitom neobstojí ani na českých příkladech. Při výbuších muničních skladů ve Vrběticích v roce 2014 zemřeli dva čeští občané. NCOZ ve své výroční zprávě za rok 2024 uvedla, že považuje za prokázané provedení výbuchů příslušníky ruské vojenské rozvědky GRU. Motivem podle policie bylo zabránit dodání zbraní a munice do oblastí ruských vojenských operací. Případ skončil odložením, protože podezřelí pobývají v Rusku a ruské úřady odmítly spolupracovat, což znemožnilo získat další potřebné informace. Jde o závěr policejního prověřování, nikoli o pravomocný odsuzující rozsudek.
Ruské nepřátelské aktivity se navíc neomezují na tuto kauzu. Ředitel BIS v červenci 2025 oznámil, že služba odhalila a pomohla zastavit několik pokusů o sabotáže podobných útoku na autobusové depo na pražském Klíčově. Popsal také pokračující působení ruských zpravodajských služeb v Česku. Výroční zpráva BIS za rok 2024 zaznamenala aktivity kybernetických aktérů napojených na GRU, SVR i FSB. V květnu 2025 pak NÚKIB spolu s českými službami a zahraničními partnery upozornil na kampaň GRU proti logistickým a technologickým firmám zapojeným do pomoci Ukrajině. Bezpečnostní ohrožení tedy může mít podobu sabotáže, špionáže nebo napadení počítačových systémů.
Tyto skutečnosti neprokazují, že bezprostředně hrozí pozemní invaze do České republiky. Stejně tak z nich nelze vyvozovat, že každá kritika vojenských výdajů nebo návrh na jednání představují ruskou propagandu. Je však zavádějící směšovat otázku pravděpodobnosti přímého vojenského napadení s otázkou, zda Rusko vůči Česku provádí nepřátelské operace. U druhé otázky máme konkrétní veřejně popsaná zjištění českých bezpečnostních institucí. Označit veškerá upozornění na ruskou hrozbu za pouhé strašení znamená tento podstatný kontext vynechat.
Zavádějící je jak představa, že vzdálená fronta zaručuje bezpečí, tak tvrzení, že pomoc Ukrajině slouží pouze k prodlužování války. První přehlíží jiné formy ruských útoků, druhé nevysvětluje, jak by zastavení pomoci zajistilo bezpečný mír. Ukrajina brání především vlastní obyvatele a nezávislost. Z pohledu české bezpečnosti je však podstatné také to, zda v Evropě uspěje použití vojenské síly k podrobení sousedního státu. K této debatě patří konkrétní rizika, náklady i možnosti obrany. Samotná nálepka „strašení“ žádnou z těchto otázek nezodpovídá.
