Každý rok si připomínáme květnové dny roku 1945 jako okamžik, kdy skončila nacistická okupace Československa. Byla to doba radosti, euforie i úlevy – po šesti letech válečného teroru a genocidy. Téměř celé území bylo osvobozeno spojeneckými armádami – především Rudou armádou Sovětského svazu, ale také americkou armádou a na Slovensku například i rumunskými jednotkami. Osvobození bylo bezesporu obrovským historickým mezníkem. Ale jak o něm mluvit dnes, s odstupem téměř osmi desetiletí?
Československo bylo osvobozováno z několika směrů. Z východu postupovala Rudá armáda, která vybojovala těžké boje například na Dukle, u Ostravy či při osvobozování Brna. Západní a jihozápadní Čechy, včetně Plzně, byly naopak osvobozeny americkou 3. armádou generála Pattona. Rumunská armáda, bojující na straně Spojenců po přechodu Rumunska na jejich stranu, přispěla k osvobození jižního Slovenska. Vojenské síly se však musely řídit politickými dohodami – například americké jednotky měly zákaz postoupit až do Prahy, přestože by toho byly schopné dříve než Sověti.
Praha byla osvobozena až 9. května, a to jednotkami Rudé armády. Přesto to nebyli Sověti, kdo zahájili boje o město. Pražské povstání začalo již 5. května, kdy se do ulic vydali místní obyvatelé, četníci a členové odboje. Překvapivě jim přišli na pomoc i tzv. Vlasovci – ruští vojáci bojující dříve po boku nacistů, kteří však ve finále povstání podpořili a následně byli Sověty popraveni. Rudá armáda dorazila až ve chvíli, kdy se boje chýlily ke konci. Přesto si Sovětský svaz osvobození Prahy přisvojil jako svůj triumf.
Dnes je potřeba na toto výročí nahlížet nejen s vděkem za porážku nacismu, ale i s historickou přesností a kritickým odstupem. Vojáci Rudé armády přinesli skutečné osvobození od nacistického teroru, často za cenu vlastních životů. Ale zároveň není možné ignorovat, co následovalo: násilnosti na civilistech, znásilňování žen, odvlečení lidí do Sovětského svazu – a především politické ovládnutí Československa, které vyvrcholilo komunistickým pučem v roce 1948 a čtyřicetiletou totalitou.
Jak tedy mluvit o osvobození? S úctou k padlým, ale i s pravdou o následcích. Osvobození od nacismu ano – ale nikoli návrat ke svobodě v plném smyslu slova. Dnešní generace má výhodu historického odstupu a dostupnosti dokumentů, a proto má i odpovědnost – ne zkreslovat, ne idealizovat, ale mluvit otevřeně. Jen tak můžeme udržet paměť živou a spravedlivou vůči všem, kdo tehdy trpěli i bojovali.