Senátorka Jana Zwyrtek Hamplová obvinila poslance Hayata Okamuru, že svým vystoupením ve Sněmovně „roztrhal Ústavu, Listinu základních práv a svobod i občanský zákoník“ a měl by složit mandát. Podle jejích slov prý neoprávněně „četl rodinné kroniky“ a porušil práva svých příbuzných. Při bližším pohledu však tato tvrzení neodpovídají skutečnosti – Okamura ve skutečnosti využil své poslanecké právo na svobodný politický projev a jeho řeč neporušila žádnou ústavní normu.
Z veřejně dostupných zdrojů, například zpravodajství iDNES či iRozhlasu, vyplývá, že poslanec Hayato Okamura 5. listopadu ve Sněmovně varoval kolegy před volbou svého bratra Tomia Okamury do funkce předsedy Poslanecké sněmovny. V projevu zdůvodňoval, proč podle něj není předseda SPD vhodným kandidátem. „Je to v podstatě labilní člověk,“ uvedl a dodal, že „nikdo v naší širší české rodině SPD nevolí a nevolí“. Zmínil i postoj své matky k bratrovi. Jeho řeč byla nepochybně osobní, ale měla jasný politický kontext: varovat před tím, aby se člověk s extremistickými postoji dostal na jednu z nejvyšších ústavních funkcí.
Hamplová v reakci tvrdí, že poslanec tímto vystoupením porušil články 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, které chrání nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Tento výklad je však chybný. Český právní řád chrání také svobodu projevu, zakotvenou v článku 17 téže Listiny. Pokud dvě ústavní práva stojí v konfliktu – v tomto případě svoboda projevu a právo na soukromí – musí soud či veřejná moc jejich váhu vyvažovat. Politický projev, přednesený na půdě parlamentu, má přitom mimořádně silnou ochranu.
Podle článku 27 odst. 2 Ústavy České republiky „za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo v jejích orgánech nelze poslance trestně stíhat; poslanec podléhá jen disciplinární pravomoci komory“. Jinými slovy, to, co Hayato Okamura řekl v rámci parlamentní rozpravy, spadá pod tzv. poslaneckou indemnitu – ústavní ochranu svobody projevu zákonodárce. Pokud by kdokoli z rodiny cítil, že jeho soukromí bylo porušeno, mohl by se domáhat ochrany podle občanského zákoníku (§ 81 a násl.), ale šlo by o běžné civilní řízení, nikoli o porušení Ústavy.
Z veřejných přepisů projevu navíc nevyplývá, že by Hayato Okamura zveřejnil intimní detaily o nezúčastněných osobách. Mluvil převážně o bratrovi, který je sám vrcholným politikem a musí snést širší veřejnou kritiku. Označovat tento projev za „pošlapání ústavního pořádku“ je proto přehnané a právně nesmyslné. Jakékoli sankce za výroky poslance může uplatnit pouze Sněmovna prostřednictvím disciplinárního řízení, nikoli výzvami na sociálních sítích.
Hamplové prohlášení tak zapadá do série silných, avšak právně nepodložených tvrzení, která mají vyvolat dojem, že politická řeč může být sama o sobě trestná či protiústavní. Není. Ústava svobodu projevu chrání – a zvlášť na půdě parlamentu, kde má mít své místo i nepříjemná, osobní či ostrá kritika. Ironií zůstává, že právě Hamplová ve svých vystoupeních často mluví o „svobodě slova“. V případě Hayata Okamury však její výklad svobody slova končí tam, kde se projev netýká jejích politických spojenců.