Na sociálních sítích se šíří obrázek s nápisem „Kluci, vraťte se na hranice! S vámi bylo v zemi bezpečno!“, doplněný fotografií pohraničníků na věži a logem Pohraniční stráže. Tato nostalgická koláž vytváří iluzi, že příslušníci Pohraniční stráže zajišťovali v minulosti bezpečí republiky. Ve skutečnosti však jejich úkolem nebylo chránit občany před vetřelci, ale bránit jim v odchodu z vlastní země. Pohraniční stráž byla jedním z pilířů represivního systému komunistického Československa. Podle historických záznamů došlo mezi lety 1948 a 1989 k více než čtyřem stovkám úmrtí na hranicích, z toho desítky lidí zastřelili právě pohraničníci.
Tvrzení, že s pohraničníky „bylo v zemi bezpečno“, tak stojí na paradoxu. Tito muži hlídali především vlastní spoluobčany, kteří se pokusili o útěk před totalitou. Hranice nebyly symbolem ochrany, ale klecí, ze které se lidé snažili uniknout. Ostnaté dráty, minová pole a strážní věže měly zabránit kontaktu se svobodným světem. Po roce 1989 byla Pohraniční stráž rozpuštěna a demokratické Československo se připojilo k Evropě, kde jsou hranice spíše administrativní než ideologickou překážkou.
Přesto se v části společnosti objevuje zvláštní nostalgie po „pevných hranicích“ a „pořádku“, která navazuje na autoritářské vnímání státu. Taková mentalita připomíná týrané zvíře, které si na svou klec zvyklo natolik, že bez ní nedokáže žít. Jde o deformaci vyvolanou desetiletími bolševické propagandy, která líčila kontrolu jako bezpečí a svobodu jako hrozbu. Tato forma mentální závislosti na „silné ruce“ je dědictvím totality, s nímž se česká společnost dosud zcela nevyrovnala.
Zároveň je třeba připomenout, že ochrana hranic je dnes v demokratických podmínkách zcela jiného charakteru. Ministerstvo vnitra pod vedením Víta Rakušana v posledních letech opakovaně dočasně zavedlo kontroly na hranicích se Slovenskem v souvislosti s nárůstem nelegální migrace. Policisté zde prováděli namátkové hlídkové akce, nikoliv střelbu nebo násilné zadržování osob. Tyto operace se konaly v rámci evropského právního rámce a Schengenské dohody, která umožňuje dočasné obnovení kontrol při zvýšeném bezpečnostním riziku.
Srovnávat demokratické bezpečnostní složky s Pohraniční stráží je proto nejen historicky nepřesné, ale i morálně zavádějící. Tehdejší pohraničníci sloužili režimu, který potlačoval základní lidská práva, zatímco dnešní policie působí v souladu s ústavou a mezinárodními závazky. Obrázky, které z Pohraniční stráže dělají hrdiny, tak manipulují s pamětí národa a proměňují oběti totality ve vedlejší škody.