Předseda PRO Jindřich Rajchl na konci března zveřejnil status, v němž tvrdí, že když Ukrajinci žijící v Česku jedou na Velikonoce domů, je to důkaz, že jim na Ukrajině „žádné nebezpečí nehrozí“ a že „naprostá většina z nich jsou čistí ekonomičtí migranti“. Opomineme-li zvláštnost, že Rajchl už v pondělí před svátky „věděl“, že se prý Ukrajinci chystají domů, status je ukázkou směsi politického názoru, neprokázaných zobecnění a emotivní rétoriky, která má vyvolávat odpor vůči celé skupině lidí. Rajchl navíc své hodnocení předkládá jako samozřejmý fakt, přestože pro něj nedokládá žádná reprezentativní data.
První problém je čistě faktický. Krátká návštěva Ukrajiny sama o sobě neznamená, že člověk přestal být uprchlíkem nebo že má automaticky přijít o dočasnou ochranu. Evropská komise letos výslovně uvedla, že krátká cesta zpět na Ukrajinu nemá být považována za dobrovolný návrat před skončením dočasné ochrany. Taková cesta tedy podle Komise nemá sama o sobě vést ke zrušení pobytového oprávnění ani ke ztrátě práv spojených s tímto statusem. Rajchlův požadavek, aby lidé po takové cestě přišli o ochranu a museli do běžného azylového řízení, je proto v rozporu s aktuálním evropským výkladem.
Druhý problém je logický. Z toho, že někdo odjede na několik dní za rodinou, na hřbitov nebo dojít si na úřady (na Ukrajině Velikonoce slaví jindy) opravdu neplyne, že se může bezpečně a trvale vrátit. Bezpečnostní situace na Ukrajině zůstává vážná. Podle mise OSN pro lidská práva si konflikt jen v únoru 2026 vyžádal nejméně 188 zabitých a 757 zraněných civilistů, přičemž útoky pokračovaly i v březnu. Z krátké návštěvy proto nelze vyvozovat, že „tam žádné nebezpečí nehrozí“. To je klasický argumentační skok: z omezené a individuální zkušenosti se dělá plošný soud o celé realitě.
Rajchl zároveň podsouvá falešné dilema: buď je někdo „skutečný uprchlík“, a pak by se prý na Ukrajinu vůbec nevracel, nebo je „ekonomický migrant“. Jenže realita je složitější. OECD letos upozornila, že rozhodování o návratu závisí hlavně na bezpečnosti, rodině, bydlení a pracovních možnostech. Právě bydlení a práce podle OECD zásadně ovlivňují, zda je návrat vůbec udržitelný. Tvrdit, že kdo se na pár dní vrátí, může tam rovnou zůstat natrvalo, je tedy nejen necitlivé, ale i věcně chybné.
Zvlášť absurdní je Rajchlův pokus naznačovat, že návštěva Ukrajiny dokazuje, že lidem válka „nezničila bydlení“ nebo že tam mají normální podmínky k životu. Světová banka letos uvedla, že ke konci roku 2025 bylo na Ukrajině poškozeno nebo zničeno 14 procent bytového fondu, což zasáhlo více než tři miliony domácností. Návštěva rodičů, příbuzných nebo hrobu blízkého člověka opravdu není důkazem, že má návštěvník k dispozici bezpečné a dlouhodobě obyvatelné zázemí. I zde Rajchl nahrazuje data dojmem, který se mu politicky hodí.
Stejně zavádějící je jeho ekonomická argumentace. Rajchl tvrdí, že ukrajinská migrace „není přínosem pro naši ekonomiku“ a jen snižuje mzdy. Jenže data Ministerstva práce a sociálních věcí ukazují opak: příjmy veřejných rozpočtů spojené s lidmi s dočasnou ochranou v roce 2025 převyšovaly výdaje na jejich pomoc. MPSV uvádělo, že za první kvartál 2025 byl rozpočet díky těmto příjmům v plusu asi 3,1 miliardy korun, a na podzim 2025 už zhruba o 4,3 miliardy. To samozřejmě neznamená, že neexistují lokální problémy nebo tlaky v některých profesích, ale Rajchlovo plošné tvrzení o „zátěži“ prostě neodpovídá dostupným datům.
Další část statusu pracuje s klasickým strašením kriminalitou, přetíženým zdravotnictvím a školami nebo „neurvalým chováním“. Jenže právě tady Rajchl nepředkládá nic než stereotypy. Ministerstvo vnitra ve zprávě za rok 2024 uvedlo, že soužití ukrajinských uprchlíků s většinovou společností probíhá bez výrazných negativních dopadů do oblasti vnitřní bezpečnosti. A pokud jde o školy, MŠMT v roce 2025 evidovalo 46 806 ukrajinských žáků-uprchlíků na základních a středních školách, což odpovídalo 3,1 procenta všech žáků. Ano, v některých místech může být tlak větší než jinde, ale Rajchl z jednotlivých obtíží vyrábí paušální odsudek celé skupiny.
Celý status je tak postaven na několika průhledných faulech: unáhleném zobecnění, falešném dilematu, podsouvání motivů bez důkazu a apelu na strach i frustraci. Navrch přidává urážky typu „kyjevští patolízalové“, čímž se snaží předem znehodnotit každého, kdo by jeho tvrzení věcně rozporoval. To už není seriózní debata o migrační politice, ale instantní nenávist přetavená do politického marketingu. Rajchl má samozřejmě právo na názor. Nemá ale právo vydávat své dojmy a resentiment za ověřená fakta. A přesně to ve svém statusu dělá.