Předseda strany PRO Jindřich Rajchl se dlouhodobě opírá o jméno americké političky Tulsi Gabbardovou, kterou prezentuje jako autoritativní hlas „amerických tajných služeb“ potvrzující jeho vlastní výklad války na Ukrajině. Ve svých vystoupeních na sociálních sítích, v médiích i ve Sněmovně Gabbardová opakovaně cituje jako důkaz, že Rusko nepředstavuje bezpečnostní hrozbu pro Evropu a že varování před ruskou agresí jsou pouhou „válečnou propagandou EU, NATO a médií“. Tento obraz je však silně zkreslený a ignoruje širší kontext osoby, na kterou se Rajchl odvolává.
Tulsi Gabbardová je bývalá demokratická kongresmanka, která se v posledních letech politicky přiklonila k Donaldu Trumpovi a jeho okruhu. Právě Trump ji po svém návratu do Bílého domu nominoval do čela Úřadu ředitele národní zpravodajské služby (DNI), tedy instituce, která koordinuje americké zpravodajské agentury. Nominace vyvolala v USA značnou kontroverzi – nejen kvůli její minimální odborné zkušenosti v oblasti zpravodajství, ale především kvůli jejím dřívějším výrokům a postojům k autoritářským režimům a ruské agresi.
Gabbardová v minulosti opakovaně přebírala narativy, které dlouhodobě šíří ruská státní propaganda. Po zahájení ruské invaze na Ukrajinu například tvrdila, že válku vyprovokovalo NATO svou „rozpínavostí“, čímž zcela relativizovala odpovědnost Moskvy. Zároveň veřejně hovořila o údajné existenci amerických biologických laboratoří na Ukrajině, které měly představovat bezpečnostní hrozbu. Tato tvrzení byla opakovaně vyvrácena mezinárodními institucemi i odborníky a jsou považována za součást dezinformační kampaně Kremlu. Přesto je Gabbardová dál šířila bez důkazů.
Právě tyto výroky vedly k tomu, že byla v americkém i evropském prostředí často označována za političku, která – vědomě či nevědomě – legitimizuje ruské propagandistické rámce. To, že dnes zastává vysokou funkci v Trumpově administrativě, na tomto hodnocení nic nemění. Ředitel DNI neformuluje oficiální geopolitickou doktrínu Spojených států a její osobní politické komentáře nelze zaměňovat za konsenzus „amerických tajných služeb“, jak se to snaží sugerovat Jindřich Rajchl.
Rajchlova argumentace je proto ukázkovým příkladem manipulace autoritou. Z jedné politicky kontroverzní osoby vytváří údajný důkaz, že varování před ruskou expanzí jsou lží a že odpovědnost za válku nesou EU, NATO a média. Zamlčuje přitom, že stejné narativy, které Gabbardová v minulosti šířila, pocházely z ruských státních médií a byly systematicky využívány k ospravedlňování agrese proti Ukrajině.
Tulsi Gabbardová tak není „nepohodlnou hlasatelkou pravdy“, jak ji Rajchl líčí, ale dlouhodobě polarizující postavou, jejíž výroky opakovaně nahrávaly ruské propagandě. Odkazovat se na ni jako na definitivní autoritu v otázce ruské hrozby znamená ignorovat fakta, kontext i stanoviska bezpečnostních expertů napříč demokratickým světem. A právě na tomto zkreslení stojí značná část Rajchlovy rétoriky o válce na Ukrajině.