Ve svém facebookovém příspěvku se Jindřich Rajchl vyjadřuje k incidentu, při němž neznámý pachatel vyhrožoval bombovými útoky na české školy a byl následně zadržen na Ukrajině. Rajchl zpochybňuje možnost, že za činem mohlo stát Rusko, a kritizuje, že „jsme neviděli a nikdy neuvidíme žádný důkaz“. Přestože se odvolává na nedostatek přímých důkazů, dopouští se přitom několika vážných argumentačních a faktických chyb.
Především nelze přehlédnout, že jeho výhrady stojí na logickém klamu zvaném argument z neznalosti: protože nevidíme důkaz, znamená to údajně, že daná verze není pravdivá. Jenže absence veřejně sdíleného důkazu není důkazem nepravdivosti – zvlášť v případech, kdy vyšetřování probíhá v utajeném režimu a spolupracují na něm zpravodajské služby více států. Očekávat, že veškeré důkazy budou okamžitě zveřejněny pro veřejnost, je nejen naivní, ale i z bezpečnostního hlediska neproveditelné.
Druhou vážnou chybou je ignorace širšího kontextu hybridní války, kterou Rusko proti Evropě a Západu dlouhodobě vede. Bezpečnostní informační služba České republiky i partneři z NATO včetně Evropské unie pravidelně varují před tímto typem nevojenské agrese. Součástí této strategie je šíření paniky, podrývání důvěry ve stát a jeho instituce, stejně jako využívání dezinformací a psychologických operací. V tomto světle není domněnka o ruské stopě v kybernetických nebo bombových výhrůžkách ničím nepravděpodobným – naopak jde o verzi, která zapadá do ověřených vzorců ruského působení.
Rajchl navíc podsouvá veřejnosti narativ, že každý, kdo tuto hypotézu připustí, automaticky slouží propagandě a že existuje snaha umlčet jakoukoli kritiku. Přitom sám používá manipulativní rétoriku, když tvrdí, že „kdokoliv to zpochybní, bude označen za Putinova agenta“. Takové tvrzení vytváří falešný dojem, že existuje jen černobílé vidění světa, a současně brání věcné debatě tím, že předjímá vlastní roli oběti cenzury.
Závažné je také to, že svým výrokem „takže já se k tomu hrdě hlásím“ se Rajchl v podstatě staví po bok těm, kteří oficiální vyšetřování a práci bezpečnostních složek zlehčují, aniž by nabídl jakoukoli alternativní verzi událostí podloženou důvěryhodnými zdroji. Nejedná se o legitimní kritiku, nýbrž o nedoložené podezření, které v době zvýšené hrozby informační války nahrává právě těm silám, které se snaží rozvracet demokratické státy zevnitř.
Zpochybňovat práci českých institucí a bezpečnostních expertů bez věrohodných důvodů je nejen nezodpovědné, ale v konečném důsledku i kontraproduktivní. Pokud někdo opravdu hájí národní zájmy, měl by na prvním místě stát na straně pravdy, ověřených informací a odbornosti – nikoli na straně dojmů, nedůvěry a konspiračních konstrukcí. Ve světě, kde informační operace mohou paralyzovat stát stejně účinně jako tanky, si zlehčování hybridních hrozeb nemůžeme dovolit.