K 2. březnu 2026, 06:00 SEČ, se na Facebooku šíří status Jindřicha Rajchla, která spojuje schvalování amerického útoku na Írán s tvrzením o „40 mrtvých v dívčí škole v Minábu“ a současně to rámuje jako údajný „dvojí metr“ ve vztahu ke kauze učitelky Martiny Bednářové. Tragédie v Minábu se skutečně objevila v řadě zahraničních médií: íránské úřady mluví o zásahu budovy označované jako dívčí základní škola a o velmi vysokém počtu obětí (v íránských zdrojích se uvádí minimálně 108 mrtvých, část médií píše o nárůstu až k 165 a více). Současně ale platí, že nezávislé ověření je ztížené – Írán omezuje přístup médií a informace přicházejí primárně přes státní kanály.
Zásadní problém Rajchlova sdělení je, že veřejnosti podsouvá jednoznačný závěr o viníkovi a morální soud ve chvíli, kdy odpovědnost za konkrétní zásah školy není jednoznačně potvrzená. Írán viní z útoku Spojené státy a Izrael, nicméně americké velení (CENTCOM) podle citovaných zdrojů uvedlo, že zprávy o civilních obětech prověřuje, a izraelská armáda se distancovala s tím, že o úderu na školu v dané oblasti nemá informace. V praxi to znamená: k 05:00 SEČ lze uvést, co tvrdí íránská strana a jak reagují USA a Izrael, ale není korektní prezentovat pachatele jako „hotovou věc“ jen proto, že se incident odehrává na pozadí širší operace.
Další manipulace je práce s čísly. Rajchl mluví o „40 mrtvých“, zatímco íránská strana i mezinárodní zpravodajství uvádějí výrazně vyšší bilance (v řádu stovky a více). To může na první pohled působit „umírněněji“, ale zároveň to rozostřuje skutečný rozsah a umožňuje snadnější emocionální instrumentalizaci bez nutnosti držet se konkrétních ověřených údajů. Pokud má někdo tragédii komentovat veřejně, musí přiznat i to, že data se mění a že klíčové parametry (přesné počty, okolnosti zásahu, míra ověření) jsou v tuto chvíli nejisté.
Nejvíc zavádějící je ale domácí „přemosťování“ na Martinu Bednářovou. Její případ české soudy řešily v souvislosti s výroky o ruských válečných zločinech na Ukrajině a jejich zlehčováním/ospravedlňováním; v říjnu 2025 jí odvolací soud pravomocně potvrdil podmíněný trest (a další povinnosti). To je spor o konkrétní výroky v českém právním rámci – nikoli šablona, kterou lze automaticky nalepit na jakoukoli aktuální zahraniční událost, jejíž fakta se teprve vyjasňují. Rajchl tím vytváří dojem „trestání názorů“, a zároveň odvádí pozornost od podstatného: co je k Minábu ověřené a co je tvrzení stran konfliktu.
A konečně, vnášení „Ukrajiny“ do podobných debat (pokud se v komentářích objevuje) je v tuto chvíli typická narativní příměs bez opory v důkazech: relevantní popisy incidentu řeší americko-izraelsko-íránský kontext, omezené možnosti ověření a spornou atribuci zásahu – nikoli ukrajinskou stopu. Seriózní interpretace proto musí zůstat u toho, co je doložitelné z více nezávislých zdrojů, a jasně oddělit fakta od politického rámování, které má primárně vyvolat emoci a domácí kulturní konflikt.