Jindřich Rajchl se pokusil vystoupení prezidenta Petra Pavla na Univerzitě Pardubice přepsat do podoby triumfu „odvážného studenta“, kterého veřejně pochválil a stylizoval do role někoho, kdo hlavu státu „usadil“. Jenže při bližším pohledu nejde o žádné odhalení, ale o další recyklaci dávno známého narativu. Už ze zveřejněného náhledu Rajchlova facebookového příspěvku je patrné, že nešlo o snahu věcně popsat diskusi, ale o její rámování jako symbolického vítězství nad prezidentem.
Podstatné je přitom to, na čem byla studentská otázka postavena. Rajchl přepsal jen část otázky. Student také v debatě prezidenta obvinil, že byl členem StB a přitom za to kritizuje Andreje Babiše. Prezident v debatě odpověděl jasně: členem StB podle svých slov nikdy nebyl a existují k tomu spisy. Tato odpověď nestojí jen na jeho osobním tvrzení. Demagog letos znovu připomněl, že Petr Pavel nebyl příslušníkem ani spolupracovníkem StB, což vyplývá z jeho lustračního osvědčení vydaného ministerstvem vnitra v roce 1992. Student tedy nevytáhl „tvrdou pravdu“, ale zopakoval nepravdivou premisu, která už byla opakovaně vyvrácena.
To ovšem neznamená, že by Pavlova minulost byla bezproblémová nebo že by ji bylo třeba zlehčovat. Petr Pavel byl členem KSČ a před rokem 1989 působil v armádě, konkrétně v prostředí vojenského zpravodajství. To je doložený fakt. Zároveň ale platí, že vojenská rozvědka není totéž co StB ani vojenská kontrarozvědka. Právě v tomto bodě se manipulace opakovaně opírá o směšování pojmů. Z faktu, že Pavel prošel vojenským zpravodajstvím, se pak účelově vyrábí nepravdivé tvrzení, že byl „u StB“. Jenže pro takový závěr nejsou doložené podklady.
Právě proto je dobré tenhle případ nevnímat jako izolovanou epizodu z jedné univerzitní debaty. Narativ, že Petr Pavel „byl v StB“, se šíří dlouhodobě a vrací se znovu a znovu v různých obměnách. Letos v únoru jej znovu rozebíral Demagog, už dříve se k Pavlově minulosti vracely rozhovory a fact-checky, které upozorňovaly, že jeho působení je potřeba popisovat přesně a bez účelového zaměňování rozvědky, kontrarozvědky a StB. Nejde tedy o nově objevenou informaci, ale o starý politický narativ, který se znovu vytahuje pokaždé, když se hodí vyvolat dojem, že prezident něco tají.
Rozdíl mezi legitimní kritikou a manipulací spočívá právě v přesnosti. O Pavlovi lze zcela oprávněně mluvit jako o člověku s komunistickou minulostí, který vstoupil do KSČ a sloužil v armádních strukturách tehdejšího režimu. Není ale korektní tvrdit, že existují důkazy o jeho působení v StB, když dostupné podklady ukazují opak. Rajchlův výklad proto není popisem reality, ale jejím politickým přebarvením: z běžné otázky a standardní odpovědi dělá „uzemnění“, a z dávno vyvráceného mýtu se snaží vyrobit senzaci.
Na závěr stojí za zmínku ještě jeden rozdíl, který je pro podobné debaty důležitý. Historik Prokop Tomek už dříve upozornil, že Pavel svou minulost nezakrývá, přiznává ji a reflektuje, včetně lítosti nad členstvím v KSČ. Naproti tomu Andrej Babiš svou minulost popírá, a to i přes existenci dokumentů, které jeho spolupráci s StB dokládají. Jinými slovy: oba muži mají problematické kapitoly ve své minulosti, ale zásadně se liší v tom, jak k nim přistupují dnes. A právě to je rozdíl mezi sebereflexí a popíráním.