Jindřich Rajchl na sociálních sítích tvrdí, že soud Helenu Válkovou „očistil“ a že Zdeněk Hřib lhal. Jenže dostupné podklady ukazují jiný obraz. Spor mezi Válkovou a vydavatelstvím CMI News neskončil rozsudkem o pravdivosti či nepravdivosti celého veřejného sporu, ale soudním smírem schváleným Městským soudem v Praze. To je podstatný rozdíl: u smíru soud nestvrzuje, že jedna strana měla ve všem pravdu, nýbrž schvaluje dohodu, na které se účastníci sami shodli. Když tedy Rajchl mluví o „rozsudku“, podsouvá publiku silnější závěr, než jaký z dokumentů skutečně vyplývá.
Stejně zavádějící je i práce s omluvou Info.cz. Ta se týkala konkrétních formulací z článku z roku 2020, zejména titulku „Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů“ a tvrzení, že „musela vědět“ o zneužívání ochranného dohledu proti politickým odpůrcům režimu. Info.cz v omluvě uvádí, že tato tvrzení byla nepravdivá, případně šlo o nepřípustné hodnotové soudy. Omluva ale nepopírá samotný historický fakt, že Helena Válková byla spoluautorkou textu „Některé poznatky z výzkumu ochranného dohledu v souvislosti s prokurátorským dozorem“, pod kterým je podepsán i Josef Urválek.
Právě to je klíčové i pro aktuální spor se Zdeňkem Hřibem. Podle dostupných zdrojů Hřib připomínal „reálnou spolupráci“ Heleny Válkové s Josefem Urválkem, tedy něco, co je historicky doložené podpisem pod společným článkem z roku 1979. Novinky i další zdroje upozorňují, že Rajchl z této debaty udělal dojem, jako by soud už jednou rozhodl, že jakékoli připomínání této epizody je lež. Takový závěr ale z žádného dohledatelného soudního dokumentu neplyne. Naopak i dnes platí, že spoluautorství s Urválkem je doložený fakt a předmětem sporu byly především interpretace typu „šikana disidentů“ či domněnky o tom, co Válková tehdy musela vědět.
Širší historický kontext navíc ukazuje, proč je bagatelizace celé věci problematická. Zákon č. 44/1973 Sb. ukládal lidem pod ochranným dohledem povinnost hlásit se policii, sdělovat údaje o obživě, strpět vstup do obydlí a někdy i pobývat jen na určeném místě. Historik Jaroslav Pažout z ÚSTR se tomuto tématu věnoval ve studii o využití ochranného dohledu proti odpůrcům režimu. A dnešní stát sám uznal politické zneužívání tohoto institutu zákonem č. 274/2025 Sb., který přiznává odškodnění 100 tisíc korun lidem, jimž byl z politických důvodů ochranný dohled uložen, s lhůtou pro podání žádosti do 31. prosince 2026. To vše ukazuje, že ochranný dohled nebyl jen nějaký technický institut bez lidských následků.
Ve výsledku tedy nejde o to, zda má být Helena Válková „navždy odsouzena“, ale o poctivost při práci s fakty. Rajchl má právo ji hájit, nemá ale právo vydávat soudní smír za rozsudek a z částečné omluvy za konkrétní přepjaté formulace dělat univerzální potvrzení, že celá kauza byla vyvrácena. Právě naopak: doložené spoluautorství s Urválkem zůstává faktem a stát zároveň dnes odškodňuje oběti institutu, o němž Válková v normalizační době odborně psala. Kdo tyto roviny směšuje, neobjasňuje minulost, ale přepisuje ji.