Jindřich Rajchl znovu pracuje s osvědčenou metodou: vezme politicky citlivé téma, zbaví ho právního kontextu a nahradí ho emocionální nálepkou. Tentokrát míří na prezidenta Petra Pavla kvůli jeho úvaze o hlubší evropské integraci. V grafice se ptá, zda by Pavel neměl být označen za „Prezidenta Uvěznitele“ či „Prezidenta Kolaboranta“. Tím čtenářům podsouvá, že prezident jedná proti republice nebo se dopouští něčeho blízkého vlastizradě.
Problém je, že Rajchlův příspěvek nestojí na právu. Petr Pavel podle Deníku v Litomyšli mluvil o myšlence „Spojených států evropských“ jako o možné cestě pro Evropu v době globální konkurence velmocí. Neoznámil ale žádný právní krok, nepodepsal žádnou smlouvu, nevyhlásil změnu režimu a neučinil nic, čím by mohl Českou republiku připravit o svrchovanost. Šlo o politický názor, nikoli výkon prezidentské pravomoci.
Ústava České republiky přitom mluví jasně. Pravomoci prezidenta jsou vymezeny zejména v článcích 62 a 63. Prezident jmenuje vládu, podepisuje zákony, zastupuje stát navenek či sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy v rozsahu daném Ústavou. Nemá ale žádnou pravomoc jednostranně „odevzdat stát“, zrušit jeho svrchovanost nebo změnit ústavní uspořádání republiky podle vlastního politického názoru.
Pokud by mělo dojít k přenosu některých pravomocí České republiky na mezinárodní organizaci nebo instituci, Ústava pro to stanoví zvláštní postup. Článek 10a říká, že se tak může stát mezinárodní smlouvou. Taková smlouva pak podléhá ústavnímu schvalovacímu procesu. Jinými slovy: ani teoreticky by něco takového nemohlo vzniknout jedním prezidentovým výrokem, jedním projevem ani jedním facebookovým příspěvkem.
Rajchl navíc pracuje se slovem „kolaborant“, které má v českém historickém kontextu mimořádně silný význam. Evokuje okupaci, protektorát a spolupráci s nepřítelem. Použít takové slovo na prezidenta kvůli názoru na budoucnost evropské integrace není věcná kritika, ale záměrná emoční eskalace. Debata o tom, zda je hlubší evropská integrace dobrý, nebo špatný nápad, je legitimní. Označovat ji automaticky za zradu republiky legitimní argument není.
Ani evropské právo neodpovídá Rajchlovu strašení. Smlouva o Evropské unii v článku 4 odst. 2 stanoví, že Unie respektuje rovnost členských států, jejich národní identitu, základní politické a ústavní struktury i základní funkce státu. Národní bezpečnost zůstává výlučnou odpovědností každého členského státu. Článek 5 SEU navíc stojí na zásadě svěřených pravomocí: Unie jedná pouze v mezích kompetencí, které jí členské státy svěřily ve smlouvách.
Podobně zavádějící je strašení tím, že by Češi přišli o své občanství nebo národní identitu. Článek 20 Smlouvy o fungování EU výslovně uvádí, že občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je. Český občan se tedy nestává „místo Čecha“ občanem EU; občanství Unie je navázané právě na občanství členského státu.
Pokud Rajchl naznačuje, že Pavel jedná jako vlastizrádce, míjí se i s ústavním rámcem odpovědnosti prezidenta. Ústava v článku 65 umožňuje podat na prezidenta žalobu k Ústavnímu soudu pro velezradu nebo hrubé porušení Ústavy. Velezrada je přitom spojena s jednáním proti svrchovanosti a celistvosti republiky nebo proti jejímu demokratickému řádu. Pouhý politický názor na možné budoucí uspořádání Evropy tuto definici nenaplňuje. Kdo tvrdí opak, musí předložit právní argumenty, ne historizující nálepky.
Ironické je i použití slova „kolaborant“ ve vztahu k prezidentovi, který opakovaně vystupuje proti ruské agresi vůči Ukrajině. Pavel v OSN prohlásil, že agresor nesmí být odměněn za nezákonné použití síly, a odmítl appeasement vůči Rusku. V jiném projevu uvedl, že hranice nelze měnit silou a mír musí stát na mezinárodním právu. To je přesný opak postoje, který by šlo rozumně označit za kolaboraci s agresivní mocností.
Rajchlův příspěvek proto není seriózní právní kritika prezidenta. Je to politická mobilizace založená na strachu ze ztráty státu, národa a svrchovanosti. Pracuje s pojmy, které mají vyvolat okamžitou emoci: „kolaborant“, „uvěznitel“, „připravit o suverenitu“. Jenže mezi prezidentovým názorem na evropskou integraci a právním zánikem české svrchovanosti neleží přímá linka. Leží mezi nimi Ústava, Parlament, mezinárodní smlouvy a demokratický proces.
Verdikt je proto jasný: Petr Pavel svým výrokem Českou republiku o suverenitu nepřipravil a ani připravit nemohl. Vyjádřil politický názor, se kterým lze souhlasit nebo nesouhlasit. Rajchl z něj ale dělá vlastizrádce bez právního základu. To není obrana svrchovanosti, ale manipulace se strachem.
