Jindřich Rajchl opět využil téma eura k politickému útoku na prezidenta Petra Pavla. Ve svém příspěvku tvrdí, že Pavel „brání rozvoji“ České republiky podporou eura, a přidává několik varování: po zavedení eura prý v každé zemi výrazně zdražily potraviny, léky a stavebniny, země bez eura údajně rostou rychleji, česká koruna je jednou z nejpevnějších měn v Evropě, euro by znamenalo ztrátu měnové politiky a digitální euro by mohlo být cestou ke zrušení hotovosti. Výsledek je typický pro Rajchlovu rétoriku: jedno pravdivé jádro, několik polopravd a silná dávka strašení.
Pravdivé jádro existuje. Přijetí eura by skutečně znamenalo, že Česká republika přijde o samostatnou měnovou politiku. Česká národní banka sama uvádí, že mezi hlavní náklady přijetí eura patří ztráta vlastní měnové politiky, kterou by po vstupu do eurozóny vykonávala Evropská centrální banka podle situace eurozóny jako celku, nikoli podle vývoje v jedné konkrétní zemi. To je legitimní argument proti rychlému přijetí eura a seriózní debata ho nemá zametat pod koberec.
Jenže Rajchl z legitimní nevýhody dělá katastrofický scénář. Tvrzení, že „v každé zemi“ po zavedení eura výrazně zdražily potraviny, léky, stavebniny a další komodity, je zavádějící. Přechod na euro může vést k jednorázovému zaokrouhlování některých cen, ale dostupné analýzy neukazují na plošnou cenovou apokalypsu způsobenou samotnou změnou měny. Eurostat u Chorvatska, které přijalo euro v lednu 2023, odhadl jednorázový dopad přechodu na euro na měsíční inflaci jen mezi 0,04 a 0,18 procentního bodu. To je měřitelný efekt, nikoli důkaz, že euro samo o sobě dramaticky zdražuje život.
Stejně problematické je tvrzení, že země bez eura „dlouhodobě rychleji rostou“ než země s eurem. Ekonomický růst se nedá vysvětlit jednou proměnnou. Ovlivňuje ho produktivita, investice, struktura průmyslu, vzdělání, demografie, kvalita institucí, rozpočtová politika i startovní pozice země. Postkomunistické státy často rostly rychleji než bohatší západní ekonomiky především proto, že je doháněly. Z takového srovnání nelze poctivě vyrobit jednoduchý závěr „nemají euro, proto rostou“. To už není ekonomická analýza, ale politická zkratka.
Rajchl navíc zcela pomíjí druhou stranu rovnice. Česká ekonomika je silně propojena s eurozónou a pro firmy není kurz koruny jen romantickým symbolem státnosti. Je to také riziko a náklad. Svaz průmyslu a dopravy ČR dlouhodobě upozorňuje, že přijetím eura by podnikům odpadly transakční náklady při obchodování v eurozóně a kurzové riziko u transakcí v eurech. Právě exportéři, o které se Rajchl v příspěvku údajně stará, patří mezi ty, kterým silné výkyvy kurzu mohou komplikovat plánování i hospodaření.
Ani tvrzení o „pevné koruně“ není tak neprůstřelné, jak Rajchl naznačuje. Ano, vlastní měna dává ČNB možnost reagovat na české podmínky a kurz koruny může v určitých obdobích pomáhat. Zároveň ale česká koruna neochránila Českou republiku před jednou z nejvyšších inflačních vln v Evropě v letech 2022–2023. Vlastní měna tedy není kouzelný štít proti zdražování. Stejně jako euro není kouzelný nástroj prosperity. Rozumná debata má vážit konkrétní náklady a přínosy, ne vytvářet dojem, že koruna automaticky znamená bezpečí a euro automaticky drahotu.
Zvlášť zavádějící je strašení digitálním eurem. Evropská komise i Evropská centrální banka opakovaně uvádějí, že digitální euro má hotovost doplňovat, nikoli nahrazovat. Hotovost má zůstat zákonným platidlem a lidé mají mít nadále možnost platit bankovkami a mincemi. Je naprosto legitimní vést debatu o soukromí, technickém nastavení, roli bank nebo limitech digitální měny. Není ale korektní tvrdit, že přijetí eura rovná se „digitální past“, z níž už občan nebude mít úniku.
Rajchl má pravdu ještě v jednom bodě: většina české veřejnosti euro nechce. Podle CVVM z roku 2025 s přijetím eura nesouhlasily asi dvě třetiny občanů, zatímco pro přijetí byly zhruba tři desetiny. To je politicky důležitý fakt. Není to ale ekonomický důkaz škodlivosti eura. Veřejné mínění je argument pro opatrnost a politickou odpovědnost, ne pro šíření nepravdivých kauzalit.
Podstatné je také připomenout, že přijetí eura není osobní projekt Petra Pavla. Česká republika se k budoucímu přijetí eura zavázala už při vstupu do Evropské unie. ČNB uvádí, že ČR má pouze dočasnou výjimku a závazek euro v budoucnu zavést, byť bez přesného termínu. Ministerstvo financí a ČNB zároveň v roce 2025 konstatovaly, že Česko sice pravděpodobně plní některá maastrichtská kritéria, ale není v mechanismu ERM II a otázka načasování zůstává politickým rozhodnutím.
Verdikt je tedy jasný: Rajchl nevede poctivou debatu o euru. Vytahuje reálnou nevýhodu — ztrátu samostatné měnové politiky —, ale obaluje ji přehnanými tvrzeními o zdražování, zjednodušeným srovnáváním hospodářského růstu a konspiračně laděným strašením digitální měnou. Férový odpůrce eura by řekl, že Česko musí velmi pečlivě zvážit načasování, sladěnost ekonomiky s eurozónou a ztrátu měnové autonomie. Rajchl místo toho nabízí politický poplach. A ten s fakty zachází jen potud, pokud se mu hodí do kampaně.
