Předseda PRO Jindřich Rajchl podle iDNES prohlásil, že by „vyjednal ropu a plyn od Moskvy“. Na první pohled to může znít jako jednoduché řešení drahých paliv. Ve skutečnosti ale podobné tvrzení zamlčuje několik zásadních okolností. Česká republika totiž mezitím vybudovala a zprovoznila cestu, jejímž smyslem je právě obejít Rusko a ropovod Družba. Stát letos opakovaně oznámil, že díky projektu TAL-PLUS a návaznému ropovodu IKL je země schopna pokrýt svou spotřebu ropy západní cestou.
Jádro problému je prosté: Rajchl mluví o „ruské ropě“, ale neříká, kudy by ji chtěl do Česka dostat. Právě tradiční závislost na Družbě se český stát snažil odstranit. Ministerstvo financí letos uvedlo, že díky rozšíření TAL může Česko čerpat západní cestou až 8 milionů tun ropy ročně, což plně pokrývá domácí spotřebu. Premiér Petr Fiala pak v dubnu prohlásil, že do Česka poprvé v historii neproudí ruská ropa a že země už není po více než šedesáti letech závislá na Družbě.
To je důležité i z hlediska samotné logiky Rajchlova výroku. Ropovody TAL a IKL nejsou projektem, který měl obnovit ruské dodávky. Naopak byly veřejně prezentovány jako cesta k jejich nahrazení. Stát i společnost MERO mluví výslovně o plném zásobování Česka západní cestou a o dodávkách jiné než ruské provenience. V srpnu 2025 pak MERO uvedlo, že Česko je už čtyři měsíce plně zásobováno ropou výhradně západní cestou přes TAL a IKL.
Teoreticky samozřejmě platí, že ropa je obchodovatelná komodita a tanker může přivézt různé druhy ropy do různých přístavů. Jenže právě to Rajchl neříká. Nemluví o složitém a politicky problematickém obchodním schématu, ale vytváří dojem, že stačí „vyjednat s Moskvou“ a ropa zase poteče. To je zavádějící. Bez vysvětlení přepravní trasy, obchodních smluv, pojištění, evropských pravidel a hlavně bez jakéhokoli mandátu české vlády nejde o realistický energetický plán, ale o politický slogan. Existence západní trasy navíc ukazuje, že český stát se vydal opačným směrem: nikoli k obnově závislosti, ale k jejímu odstranění.
Další problém je strategický. Závislost na ruských surovinách byla v posledních letech vnímána jako bezpečnostní riziko, nikoli jako výhoda. Právě proto vláda schválila projekt TAL-PLUS už v roce 2022 a letos jeho dokončení prezentovala jako konec závislosti na ruské ropě. Rajchlův návrh tedy nejde jen proti aktuální infrastruktuře a státní energetické politice, ale i proti bezpečnostní logice, která za touto změnou stojí. Návrat k modelu, od něhož se stát cíleně odpojil, by neznamenal „levné řešení“, ale znovuotevření závislosti, kterou Česko draze a složitě opouštělo.
A ani cenový argument není tak samozřejmý, jak se někdy tvrdí. Samotná existence levnější ruské suroviny ještě neznamená levnější benzín a naftu pro české řidiče. Do konečné ceny vstupují daně, marže, kurz, logistika, zpracování i situace na evropském trhu. Rajchl tak svým výrokem vytváří dojem jednoduchého řešení, aniž by doložil, že by návrat k ruské ropě skutečně vedl ke znatelnému a dlouhodobému zlevnění pohonných hmot v Česku. To je podstatné i proto, že slibuje něco, co není technicky ani ekonomicky vysvětlené.
Přesnější než Rajchlův slogan je tedy toto shrnutí: český stát už vybudoval trasu, která má ruskou ropu nahradit, nikoli doplnit. Kdo dnes slibuje, že „vyjedná ruskou ropu“, měl by nejprve říct, kudy by ji chtěl dopravit, na základě jakého pověření by jednal a proč by se Česko mělo vracet k závislosti, kterou se právě podařilo omezit. Bez těchto odpovědí jde spíš o manipulativní politické gesto než o seriózní návrh.