Jindřich Rajchl sdílí další příspěvek, který má vyvolat dojem, že obnovitelné zdroje jsou jeden velký podvod. Tentokrát píše, že patku větrné elektrárny tvoří 3000 tun betonu a 180 tun oceli, k tomu připočítává „nerecyklovatelné lopatky“ s životností „pár let“ a dochází k závěru, že větrná elektrárna za dobu své životnosti nevyrobí ani tolik energie, kolik se spotřebuje na její konstrukci. Za zdroj děkuje Janu Tománkovi. Problém je, že Rajchlův závěr neodpovídá odborným studiím. V příspěvku se mísí dílčí pravdivé údaje, zveličení a zcela chybný závěr.
Ano, základy větrných elektráren skutečně obsahují velké množství betonu a oceli. U velkých moderních turbín mohou jít hodnoty do stovek až tisíců tun materiálu podle výkonu turbíny, výšky stožáru, typu podloží a konstrukce základů. Databáze REMPD uvádí u pozemních větrných elektráren přibližně 390–405 tun betonu na megawatt výkonu a 20–55 tun ocelové výztuže na megawatt; celkově zhruba 1 400–1 600 tun na jednu turbínu u běžných modelových případů. Samotný údaj o betonu tedy nemusí být v principu absurdní. Absurdní je až to, co z něj Rajchl vyvozuje. Velká hmotnost konstrukce sama o sobě neříká nic o tom, zda se energie vložená do výroby, dopravy, stavby a likvidace elektrárny během provozu vrátí.
Hlavní tvrzení, že větrná elektrárna za svou životnost nevyrobí ani tolik energie, kolik se spotřebuje na její konstrukci, je nepravdivé. Právě to zkoumají tzv. životnostní analýzy, které započítávají výrobu materiálů, stavbu, provoz, údržbu i konec životnosti zařízení. IPCC ve zprávě o obnovitelných zdrojích shrnul desítky odhadů a uvádí medián energetické návratnosti větrných elektráren 5,4 měsíce, přičemž střední polovina odhadů se pohybuje zhruba mezi 3,4 a 8,5 měsíce. Jinými slovy: neplatí, že se energie nevrátí za celou životnost. Podle souhrnu IPCC se typicky vrací v řádu měsíců.
K podobným závěrům docházejí i další studie. Analýza publikovaná v roce 2019 pro severozápadní Evropu uvádí průměrnou dobu návratnosti emisí skleníkových plynů u větrných turbín 5,3 měsíce, s rozpětím podle lokality a podmínek od 1,8 do 22,5 měsíce. Studie z roku 2022 ve Frontiers in Sustainability se rovněž zabývá energetickou a environmentální návratností větrné turbíny a ukazuje, že rozhodující je konkrétní lokalita, výkon, využití a životnost, nikoli samotná existence betonu v základech. Rajchl tedy nevyvrací „podvod“, ale ignoruje přesně ten typ výpočtů, který se pro posouzení energetické návratnosti používá.
Zavádějící je i tvrzení o lopatkách. Ty skutečně patří k hůře recyklovatelným částem větrných elektráren, protože jsou často z kompozitních materiálů. To je reálný technologický a ekologický problém. Neznamená to ale, že mají životnost „pár let“ nebo že jsou prostě nerecyklovatelné. NREL uvádí, že lopatky mají u současných technologií životnost přibližně 20 let, další materiály NREL mluví obecně o 20 až 30 letech provozní životnosti lopatek. Po skončení životnosti existují různé způsoby nakládání od mechanické recyklace přes využití v cementářství až po nové technologie oddělování vláken a pryskyřic. Problém tedy není v tom, že by žádné řešení neexistovalo, ale v tom, že část metod zatím není všude ekonomicky a logisticky rozšířená.
Rajchlův příspěvek navíc vyvolává dojem, že větrná elektrárna je převážně odpadový a nerecyklovatelný objekt. Ani to neodpovídá realitě. Výrobce Vestas uvádí, že ocel a železo tvoří přibližně 80–90 % materiálové hmotnosti větrné turbíny. Právě tyto materiály jsou přitom běžně recyklovatelné. Kompozitní lopatky jsou nepochybně slabším místem celého řetězce, ale nejsou důkazem, že energetická bilance větrných elektráren nedává smysl.
Přesnější shrnutí tedy zní: větrné elektrárny spotřebují při výrobě a stavbě značné množství materiálu, zejména betonu a oceli. Lopatky jsou problematická část z hlediska konce životnosti. To jsou legitimní body pro debatu o umístění, recyklaci, krajině, ekonomice podpory nebo vlivu na obce. Rajchl s Tománkem z nich ale vyrábějí falešný závěr, že větrná elektrárna za životnost nevyrobí energii vloženou do její konstrukce. Odborné životnostní analýzy ukazují opak: energetická návratnost větrných elektráren se typicky pohybuje v řádu měsíců, zatímco jejich provozní životnost se počítá na desítky let. Tvrzení o „podvodu“ proto není fact-check, ale další ukázka politické propagandy převlečené za jednoduchý technický výpočet.