Předseda PRO Jindřich Rajchl na Facebooku napsal, že „Irsko je s přehledem nejrychleji rostoucím státem v Evropě“, že loni dosáhlo růstu 12,2 % HDP, má přebytkový rozpočet, velmi nízké daně a na obranu vydává jen 0,2 % HDP. Z toho vyvozuje politický závěr: „Neinvestujme do zbraní, nýbrž do bohatství našich lidí. Buďme jako Irsko.“ Problém je v tom, že Rajchl míchá dílčí pravdivá nebo dříve platná čísla s velmi zjednodušeným závěrem.
U růstu HDP pracuje Rajchl zřejmě se starším předběžným údajem. Irský statistický úřad CSO v březnu 2026 uváděl předběžný růst reálného HDP za rok 2025 o 12,3 %. V červenci 2026 ale CSO zveřejnil roční národní účty, podle nichž irské HDP v roce 2025 vzrostlo o 8,0 %. Zároveň je klíčové, že růst táhly hlavně sektory ovládané nadnárodními firmami: ty rostly o 14,5 %, zatímco domácí sektory o 2,2 %. Hrubý národní produkt, který v irském případě lépe odfiltrovává zisky nadnárodních firem, vzrostl jen o 1,0 %.
Pravda je, že Irsko mělo v roce 2025 přebytek veřejných financí. Podle CSO šlo o 11,2 miliardy eur, tedy 1,8 % HDP. I tady je ale nutný kontext: irské veřejné finance jsou dlouhodobě výrazně ovlivněny příjmy z korporátní daně od nadnárodních firem. Evropská komise upozorňuje, že irské vládní příjmy jsou na těchto daních koncentrovaně závislé a že část výnosů je „windfall“, tedy mimořádný příjem nad rámec toho, co by odpovídalo domácí ekonomické aktivitě.
Ani tvrzení o „velmi nízkých daních“ nelze převzít bez vysvětlení. Irsko má skutečně nízkou standardní sazbu korporátní daně pro obchodní příjmy, a to 12,5 %. Jiné typy firemních příjmů jsou ale daněny sazbou 25 %. U zdanění práce navíc Irsko nijak dramaticky nevybočuje: podle OECD činil daňový klín u průměrného svobodného pracovníka bez dětí v roce 2024 v Irsku 35,2 %, zatímco průměr OECD byl 34,9 %.
Číselně sedí, že Irsko vydává na obranu velmi málo. Evropská komise uvádí, že celkové vládní výdaje na obranu činily v roce 2025 0,2 % HDP a stejnou úroveň očekává i pro rok 2026. Jenže právě tento údaj ukazuje, proč je Rajchlovo srovnání s Českem zavádějící. Irsko je vojensky neutrální stát, není členem NATO a samo svou neutralitu popisuje jako nečlenství ve vojenských aliancích či společných obranných ujednáních. NATO k Irsku přistupuje jako k partnerské, nikoli členské zemi, a respektuje jeho dlouhodobou politiku neutrality.
Česká republika je v jiné situaci. Je členem NATO od 12. března 1999 a podle Ministerstva zahraničí bylo hlavním důvodem vstupu zajištění vnější bezpečnosti země. NATO po anexi Krymu Ruskem v roce 2014 přijalo závazek směřovat k výdajům 2 % HDP na obranu a v roce 2023 ve Vilniusu spojenci potvrdili trvalý závazek investovat nejméně 2 % HDP ročně do obrany. Česká republika tedy není v postavení neutrálního ostrovního státu na západním okraji Evropy, ale členské země vojensko-politické aliance ve střední Evropě.
Rajchlův závěr navíc zaměňuje korelaci za příčinu. Z toho, že Irsko má nízké obranné výdaje a zároveň vykazuje vysoký růst HDP, nevyplývá, že právě nízké výdaje na obranu jsou důvodem jeho prosperity. Irský model stojí na specifické kombinaci faktorů: angličtině, členství v EU, dlouhodobé daňové politice, sídlech amerických technologických a farmaceutických firem, účetnictví nadnárodních společností a specifických statistikách, kvůli nimž je samotné HDP u Irska často zkreslující ukazatel. Ostatně i Evropská komise Irsku doporučuje obranné výdaje a připravenost posilovat, nikoli je vydávat za univerzální vzor pro ostatní země.
Rajchl tedy používá Irsko jako politický argument proti českým obranným výdajům. Část jím uvedených čísel je pravdivá nebo vychází ze starších předběžných údajů. Jenže vynechává zásadní kontext: irské HDP je silně ovlivněno nadnárodními firmami, irské přebytky stojí z velké části na koncentrovaných korporátních příjmech a Irsko má zcela odlišné bezpečnostní postavení než Česká republika. Jako fact-check tedy nejde o prostou nepravdu, ale o zavádějící srovnání.
