Vizuální, emoční a fyzická vzdálenost, která nás oddaluje od ostatních lidí, zvyšuje ochotu jedince jednat sobecky, agresivněji, či podvodně. Na internetu obzvlášť.
Pro kontext zmíním hojně medializovaný případ z poslední doby. Tablo teplických prvňáků ze základní školy Plynárenská, kteří z části sestávají i z žáků romského a arabského původu, se objevilo ve facebookové protiuprchlické skupině Neklan.
„Ještě že jsou ze ZŠ Plynárenská,se přímo nabízí,“ napsal jeden komentující pod příspěvek. „Tam by sednul granát jak prdel na prkýnko,“ napsal jiný. „Multikulturní sr***a,“ přisadil si jiný u fotografií, které sdílely stovky lidí. ( Zdroj: iDnes.cz, 6. 11. 2017 )
Autor komentáře, který doporučoval použít granát, byl následně osobně konfrontován televizními reportéry v pořadu 168 hodin. Před kamerami utekl.
Určitě to taky znáte. Stačí se na internetu pustit do téměř libovolné diskuze nad alespoň lehce ožehavým tématem. V případě sporu pravděpodobně nebude trvat dlouho a s pravděpodobností hraničící s jistotou se záhy objeví nenávistné, xenofobní, násilné či jinak vyhrocené vulgární příspěvky. Proč tomu tak ale je?
Sociální psychologie má odpověď. Ve zkratce: Emoční a fyzická vzdálenost + skupinové ovlivnění + emoce vypínající rozum.
Anonymita jako emoční vzdálenost
Pes je zakopán v tom, že jen málokdo by se zachoval stejně tváří v tvář skutečnému, živému člověku. Urážet, nadávat či vyhrožovat někomu, koho jsme nikdy neviděli, koho neznáme, kdo nás nemůže ohrozit a na kom nám navíc nezáleží je prostě snadné. A může se to stát ještě snadněji, je-li zároveň naše pozornost rozptýlena a mysl emočně rozrušena, například jestliže v diskuzi reagujeme na nervydrásající, drastickou, šokující, anebo jen pro nás pobuřující zprávu. Děje se tak především proto, že jsme v tu chvíli mohutně emocionálně aktivováni (onou zprávou) a protože „silné emoce vypínají rozum“ (Koukolík), čili nejsme zrovna v tu chvíli schopni výraznějšího racionálního uvažování.
Měli bychom si uvědomit, že anonymita, tedy zakrytí osobní identity, třebaže jen subjektivní, obecně usnadňuje nepřátelské, prudké a agresivní chování nejen na internetu. Zhusta se s ní ale v dnešní době setkáváme především tam.
Důležitými faktory jsou deindividualizace, vizuální, emoční či fyzická oddělenost od těch, se kterými přicházíme do kontaktu a v neposlední řadě velikost skupiny, usnadňující radikalizaci.
Deindividualizace
Deindividualizace je termín, který poprvé použili sociální psychologové Festinger, Pepitone a Newcombe v padesátých letech dvacátého století. Znamená ztrátu sebeuvědomění a obav z hodnocení zároveň. Ve skupinových situacích lidé s větší pravděpodobností opustí přirozené zábrany, zapomenou svou individuální identitu a přijmou normy skupiny nebo davu, píše Meyers.
A dodává, že výsledky takového procesu mohou být překvapivé: „lidé se mohou dopustit činů sahajících od mírného porušení kázně (házení jídlem v jídelně, pokřikování na rozhodčího), přes impulzivní uspokojování svých tužeb (skupinový vandalismus, orgie, krádeže), až po destruktivní sociální exploze (policejní brutalita, výtržnictví, rabování, lynčování).“ Naopak platí, že deindividualizace je méně pravděpodobná u osob, které svou osobní identitu vnímají (Meyers).
Je prokázáno, že vizuální, emoční a fyzická vzdálenost, která nás oddaluje od ostatních lidí, zvyšuje ochotu jedince jednat sobecky, agresivněji, či podvodně. Jinak řečeno:
„Vzdálenost popírá odpovědnost.“ (Guy Davenport)
Zahalení zvyšuje agresivitu
Psycholog Phillip Zimbardo uskutečnil v roce 1970 experiment, v němž ověřoval vliv anonymity na násilné chování. Oblékl vysokoškolské studentky do oděvů a kápí podobným těm, do kterých se zahaloval Ku-Klux-klan a vyzval je, aby stiskly tlačítko a tím daly jiné ženě elektrický šok. Ukázalo se, že zahalené studentky pouštěly elektřinu do druhých po dvojnásobný čas oproti těm, které za kápí skryty nebyly.
Meyers dále cituje výzkum Andrewa Silka z roku 2003, který se zaměřil na násilné útoky v Severním Irsku. Z jeho výsledků vyplynulo, že ze zkoumaných 500 útoků bylo 206 spácháno 206 útočníky maskovanými kuklou či jiným způsobem. A právě tito násilníci se skrytým obličejem v porovnání s útočníky s nezakrytou tváří způsobovali těžší zranění, napadali v průměru více lidí a dopouštěli se rozsáhlejšího vandalismu.
Během druhé světové války se potvrdil tentýž princip: „Na počátku holocaustu někteří Němci, na rozkaz, zabíjeli kulometem nebo puškou, ženy a děti, kteří stáli před nimi. Ale někteří z nich nebyli schopni se k tomu přinutit a někteří z nich, co to udělali, zůstali otřeseni zkušeností ze zabíjení tváří v tvář. To přivedlo Heinricha Himmlera, nacistického „architekta genocidy“, k vynálezu „lidštějšího“ zabíjení, takového,které vizuálně oddělí zabijáky od jejich obětí. Řešením bylo postavení betonových plynových komor, kde vrazi nemohli vidět či slyšet důsledky svých hrůzných činů na lidech.“ (Russel & Gregory, 2005)
Drtivá většina internetových názorových válek je vedena lidmi, kteří by ve skutečnosti nikomu neublížili. A je to právě anonymita ve smyslu vzdálenosti od ostatních, která jim dovoluje se v diskuzích vyjadřovat vulgárně, rasisticky či agresivně.
Zde je na místě poznamenat jinou podstatnou věc. Na budování nikoli pouze fyzického distancu, nýbrž především toho emocionálního se často zaměřuje i propaganda. V zásadě se jedná o to přesvědčit příjemce, že určitá skupina lidí je skupinou nelidskou, nepřátelskou, či přímo ďábelskou, kterou je třeba zničit, rozdrtit, zadupat do země. Ti druzí, kteří podle takto budovaného obrazu nejsou lidmi, jsou často označováni za necivilizované, za barbary, za méně než zvířata, ztělesnění zla atd. Cíl je přitom prostý – jestliže ty druhé přestaneme považovat za lidské bytosti, je dovoleno vše.
S tím souvisí ještě jedna věc.
Skupinové ovlivnění
Velikost skupiny nás dokáže ovlivnit tak, že v ní dopouštíme i činů, kterých bychom se za jiných okolností nedopustili a už vůbec ne, pokud bychom měli jednat jen sami za sebe.
Děje se tak proto, že skupina či dav jednotlivce do značné míry anonymizuje, činí ho těžko identifikovatelným a špatně postižitelným za své jednání. Zároveň platí, že skupinová dynamika zvyšuje člověku emoční aktivační úroveň (čili nabuzení).
Tedy – čím větší dav je, tím více jedinci ztrácejí sebeuvědomění a zodpovědnost. Nezáleží na tom, jestli jde o dav skutečný, nebo internetovou skupinu.
V těchto případech, ať už jde o „sportovní fanoušky nebo lynčující davy, obavy z hodnocení téměř zmizely. Jedinec se soustředí na danou situaci, nikoli na sebe samého. A protože „to dělá každý“, všichni mohou své chování přisuzovat situaci spíše než vlastní volbě.“ (Meyers)
„Jednotící prvek je jednoduchý”, píše Cass Sunstein v Cestě do Extrémů: : Když se lidé nacházejí ve skupině stejně smýšlejících osob, je velmi pravděpodobné, že se jejich názory posunou do extrémních poloh. (Toto) je jev skupinové polarizace.“