Trikolora znovu zveřejnila starší text svého prvního místopředsedy Petra Štěpánka, který má dokazovat, že za „ruského trolla“ je dnes označen každý, kdo nekritizuje Rusko, nevyvěsí ukrajinskou vlajku nebo pochybuje o účinnosti sankcí. Je to klasický slaměný panák. Samozřejmě že člověk není ruským trollem jen proto, že kritizuje ukrajinskou vládu, hájí vlastnická práva nebo nemá na profilu žlutomodrou vlaječku. Kritika Štěpánka ale nevznikla kvůli české vlajce na Facebooku. Vznikla kvůli tomu, jak dlouhodobě vypráví příběh války, v němž je Ukrajina nesvéprávnou figurkou, Západ hlavním viníkem a Rusko státem, který pouze reaguje.
Pro přesnost je nutné dodat, že neexistuje důkaz, že by byl Petr Štěpánek placeným nebo řízeným spolupracovníkem Moskvy. Označení „ruský troll“ je proto spíše expresivní politická nálepka. Velmi dobře však lze doložit, že Štěpánek soustavně přebírá proruské propagandistické rámce. Už před lety tvrdil, že Majdan „zpunktovali a platili“ Evropská unie, Spojené státy a George Soros, zatímco odpovědnost za anexi Krymu, válku na Donbase i sestřelení letu MH17 přenášel především na Západ. Manipulátoři.cz se jeho výrokům věnovali už v roce 2018 a obdobný argumentační postup Trikolora použila také v letošním seznamu údajných důvodů, proč válka „musela“ začít. Ani nynější text tedy nepředstavuje ojedinělou neobratnou formulaci.
Štěpánek má pravdu pouze v tom, že dějiny války nezačaly 24. února 2022. Začaly však podstatně jinak, než naznačuje. Již na konci února 2014 ruské síly obsadily Krym a Rusko jej následně protiprávně anektovalo. Mezinárodní trestní soud hodnotil dění na Krymu jako mezinárodní ozbrojený konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou nejpozději od 26. února 2014 a Valné shromáždění OSN potvrdilo územní celistvost Ukrajiny. Evropský soud pro lidská práva navíc dospěl k závěru, že Rusko od 11. května 2014 fakticky kontrolovalo oblasti držené separatisty, a v roce 2025 je shledal odpovědným za rozsáhlé porušování lidských práv během konfliktu. Nejde tedy jen o ukrajinské nebo západní vyprávění, ale o závěry mezinárodního soudu.
Ani tvrzení, že Majdan proběhl „v režii někoho úplně jiného než samotných Ukrajinců“, není podloženo důkazy. Západní státy se nepochybně snažily dění ovlivňovat a jejich politici protestující veřejně podporovali. To ale nedokazuje, že statisíce Ukrajinců někdo ze zahraničí objednal a řídil. Protesty vypukly poté, co vláda Viktora Janukovyče ustoupila od připravované dohody s EU, a dále se radikalizovaly po násilných zásazích policie, jak popsal také Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva. Ultranacionalisté byli na Majdanu viditelní a někteří se skutečně dopouštěli násilí. Ve volbách však jejich prezidentští kandidáti získali jen přibližně jedno procento hlasů, zatímco samotné volby označili pozorovatelé OBSE za skutečné a z velké části odpovídající mezinárodním závazkům. Přítomnost radikálů proto nelze vydávat za důkaz, že Ukrajinu ovládli „banderovci“.
Do stejného rámce bývá zasazována také tragédie v Oděse – mimochodem z 2. května 2014, nikoli z roku 2015. Nešlo o jednostranný útok ukrajinského státu proti Rusům. Podle vyšetřování OSN napadla organizovaná skupina asi 300 stoupenců federalizace přibližně dvoutisícový pochod za jednotu Ukrajiny. Následovaly násilné střety, při nichž používaly střelné zbraně a zápalné lahve obě strany; celkem zemřelo 48 lidí, většina při požáru Domu odborů. Ukrajinské úřady za pomalé a nedostatečné vyšetřování právem sklidily tvrdou kritiku. Ani tragédie v Oděse však nedokládá příběh o nevinném Rusku bránícím obyvatele Donbasu před ukrajinskou agresí.
Zavádějící je také tvrzení, že Volodymyr Zelenskyj pro naplnění minských dohod „nic neučinil“ a že je přitom stačilo jednoduše uvést v život. Za jeho prezidentství proběhlo stahování jednotek v některých úsecích, výměny zajatců a v červenci 2020 byla přijata dodatečná opatření k posílení příměří. Mise OBSE následně zaznamenala za celý rok 2020 pokles počtu porušení příměří o 55 procent. Minsk navíc neukládal povinnosti pouze Kyjevu: požadoval také stažení cizích ozbrojených formací, žoldnéřů a vojenské techniky, odzbrojení nelegálních skupin a obnovení kontroly Ukrajiny nad její hranicí. Dohody nakonec nesplnila žádná ze stran, takže představa, že Zelenskému „stačilo“ udělat jediný jednoduchý krok, pouze vymazává odpovědnost Ruska a jím podporovaných separatistů.
O účinnosti jednotlivých sankcí je možné legitimně diskutovat. Stejně tak lze kritizovat korupci na Ukrajině, pochybení ukrajinských ozbrojených sil nebo politiku západních států. Také pojem „zástupná válka“ může vystihovat jednu geopolitickou rovinu konfliktu, protože Spojené státy a další země Ukrajinu vojensky podporují. Stává se však manipulací ve chvíli, kdy má vytvořit dojem, že Ukrajinci nemají vlastní vůli a Rusko vlastně na sousední stát nezaútočilo. Ukrajina před válkou nebyla bezchybnou demokracií, ale v roce 2019 v ní proběhly soutěživé prezidentské volby respektující základní svobody a dosavadní prezident uznal porážku. Takto volby hodnotili mezinárodní pozorovatelé OBSE.
Petr Štěpánek tedy není kritizován proto, že nemá na domě ukrajinskou vlajku. Kritiku vyvolává jeho dlouhodobý a nápadně jednostranný výběr „souvislostí“: téměř každá ukrajinská chyba je zdůrazněna, zatímco ruská okupace Krymu, vojenská přítomnost na Donbase, podpora ozbrojených skupin a nakonec plnohodnotná invaze ustupují do pozadí. Nevíme, zda je Štěpánek ruským trollem v doslovném smyslu. Víme však, že opakuje základní konstrukci kremelské propagandy: Ukrajina je pouhá figurka, všechno řídí Západ a Rusko se jen brání. Pokud někdo tento obraz šíří soustavně mnoho let, neměl by být překvapen, že je jeho vystupování označováno za proruské.
