Příspěvek na vysílání – věc politická (v Německu)

Milan Šmíd. „Foto: Petr Novák, Wikipedie“


Výzva ke zrušení televizních a rozhlasových poplatků nepostrádá přitažlivost, ovšem u většinového publika by tento laciný populismus v Německu asi narazil na zdejší respektovanou tradici vysílání veřejné služby, samozřejmě s výjimkou radikálních či extremistických stran a názorů.

Vše začalo 3. dubna, když nedělní vydání deníku die Welt publikovalo článek o šestačtyřicetileté Sieglinde Baumertové, která tak dlouho odmítala platit příspěvek na vysílání veřejné služby, až se dostala do vězení. Případu se okamžitě zmocnila i další média, o těch internetových ani nemluvě, a aféra, která přeskočila i do politického života, byla na světě.

Pro její porozumění několik informací o financování veřejnoprávních médií v Německu (detaily v textu pod čarou). Dlouhá léta platili němečtí občané obdobu našeho „koncesionářského“ poplatku (Rundfunkgebühr – vysílací poplatek), který musel platit každý, kdo vlastnil rozhlasový nebo televizní přijímač, od roku 2007 také „neuartiges Rundfunkgerät“; platilo se tedy – byť ve snížené sazbě – i za počítač či chytrý mobilní telefon schopný přijímat rozhlasové a televizní pořady.

Tato konstrukce poplatku odvozená od vlastnictví přijímacího zařízení se však ukázala v době rozvoje audiovizuálních služeb a spotřební elektroniky dlouhodobě neudržitelná. Proto se vlády spolkových zemí rozhodly, že vysílací poplatek (Rundfunkgebühr) se změní na příspěvek na vysílání (Rundfunkbeitrag), který bude platit každá domácnost, a toto rozhodnutí stvrdily v prosinci 2011 podpisem státní smlouvy o vysílacím příspěvku. Rundfunkbeitragsstaatsvertrag vstoupil v platnost 1. ledna 2013.

Někdejší centrála výběru poplatků (Gebührungseinzugszentrale GEZ) se změnila v příspěvkový servis ( ARD ZDF Deutschlandradio Beitragservice). Příspěvek (Beitrag) se od ledna 2013 platil ve stejné výši jako předchozí poplatek (Gebühr): 17,98 euro, od loňského března 17,50 euro měsíčně.

Bezprostřední organizace výběru probíhá ve spolkových zemích. To proto, že zřizovatelem devíti regionálních veřejnoprávních stanic sdružených v pracovním společenství ARD, není spolková vláda, ale zemské vlády a parlamenty. A právě tyto stanice ve spolupráci s regionálními pracovníky příspěvkového servisu se v daném místě starají o to, aby domácnosti platily na jejich provoz, potažmo i na provoz celostátních stanic ZDF (televize) a Deutschlandradio (rozhlas).

Sieglinde Baumertová se rozhodla, že příspěvek na vysílání platit nebude. Nereagovala na upomínky, ani neprotestovala, jak se o to pokoušely desítky občanů, kteří u soudů většinou neuspěli, takže se jejich případy dostaly až ke Spolkovému správnímu soudu.

Sieglinde Baumert - BildPaní Baumertová žije v městečku Geisa ve Duryňsku. Měla by tedy platit příspěvek veřejnoprávní stanici Mitteldeutscher Rundfunk MDR, kterou Duryňsko založilo společně s dalšími dvěma spolkovými zeměmi – Saskem a Saskem-Anhaltskem. Poté, co MDR neuspěla s několikastupňovým upomínkovým řízením (das Mahnverfahren), nastoupil výkon rozhodnutí (die Vollstreckung) vymáhání dluhu. Tuto proceduru vykonávají místní výkonné orgány dle regionálních zvyklostí, někde finanční správa jinde soudní vykonavatel. Na konci této procedury bývá obvykle exekuce dlužné částky.

Stalo se 4. února tohoto roku, že soudní vykonavatel se dostavil na pracoviště Sieglinde Baumertové v doprovodu dvou policistů. Znovu a opětovně ji vykonavatel požádal, aby podepsala informaci/výkaz o svém majetku (die Vermögensauskunft), jako nezbytnou součást exekuce. Baumertová to odmítla a tak v doprovodu policie putovala do vynucovací vazby (die Erzwingungshaft) podle paragrafu 802g německého občanského soudního řádu. Vzetí do této vazby se podle tohoto zákona děje na žádost věřitele, v našem případě veřejnoprávní stanice MDR. Baumertová odmítnutí podepsat výkaz svého majetku zdůvodnila slovy: „Kdybych podepsala, svým podpisem bych legalizovala oprávněnost poplatku, který je mi vnucován, a to já nechci.“

Vynucovací vazba bývá obvykle poslední hrozbou, pod kterou neplatiči poplatku většinou povolí. Buď poplatek uhradí, nebo se nechají exekvovat. U svobodné, pravděpodobně bezdětné a volnomyšlenkářské Sieglinde Baumertové to však nefungovalo. Až po dvou měsících jejího pobytu ve vazbě si případu všiml deník die Welt. Článku v nedělním vydání Welt am Sonntag pak využila tisková agentura DPA a přetiskla ho další média, včetně bulvárního Bildu. Zřejmě z obavy před reakcemi médií a internetové publicistiky se MDR obrátila na soud a svoji žádost o vynucovací vazbu vzala zpět. Baumertová už v pondělí opustila chemnitzskou věznici a stala se námětem televizního zpravodajství a populární osobou sociálních sítí.

Jak upozorňují někteří právníci, toto částečné vítězství může být vítězstvím Pyrrhovým. Poměrně malý dluh Sieglinde Baumertové vůči MDR ve výši 191,82 euro i nadále zůstává dluhem, promlčen bude až po třiceti letech. Kromě toho pohledávky vůči ní narostou o náklady MDR na soudního vykonavatele a dokonce prý i o náhradu za pobyt ve vazbě. Bude tedy i nadále žít pod hrozbou procedury vymáhání dluhů, včetně možnosti vynucovací vazby, která může být znovu aplikována po 24 měsících.

x x x

Vítězství se zatím nedočkali ani ti, kteří se rozhodli protestovat proti příspěvku na veřejnoprávní vysílání soudní cestou. Jejich žaloby většinou končí u nejvyššího Spolkového správního soudu, který právě nyní tyto případy projednává. První čtrnáct jich Spolkový právní soud 18. března rozhodl ve prospěch veřejnoprávních stanic Westdeutscher Rundfunk (WDR) a Bayerischer Rundfunk (BR). Další žaloby namířené proti ostatním veřejnoprávním stanicím přijdou na řadu v červnu a na podzim.

x x x

Případu Sieglinde Baumertové okamžitě využila členka vedení pravicové a nacionalistické AfD Beatrix von Storchová, která dala do oběhu tweet, v němž oznámila, že jí z jejího konta právě exekučně strhli částku, kterou dlužila za neplacení příspěvku na veřejnoprávní vysílání. Její snaha představit se veřejnosti jako oběť systému podobající se Sieglinde Baumertové však vyšla naprázdno.

tweet Beatrix von StorchVe Frankfurter Allgemeine naopak vyšel komentář „Obrazovku ano, příspěvek ne?“, který reagoval na veřejné prohlášení von Storchové, že v občanské neposlušnosti odmítání poplatku hodlá pokračovat. Šéf zpravodajství ARD Thomas Baumann k tomu řekl: „Je paradoxem, že paní von Storchová na jedné straně odmítá platit vysílací příspěvek, ale na druhé straně velice ráda přijímá pozvání do našeho vysílání, které využívá jako tribunu pro šíření svých názorů.“

Když Beatrix von Storchová prohlašuje, že poplatek neplatí a platit nebude, je konsistentní s programem své strany Alternativa pro Německo. AfD si před volbami rušení poplatku a privatizaci vysílání veřejné služby dala jako jeden z bodů do svého volebního programu. Doslova:

Veřejnoprávní vysílání: Privatizovat. Zrušit GEZ. Rozhlasové a televizní organizace vysílání veřejné služby budou privatizovány. Od roku 2018 se budou financovat ze svých zdrojů. Příspěvková služba bude bez náhrady zrušena. Státní informační službu zajistí vysílání pěti rozhlasových a dvou televizních programů financovaných výnosem z daní.

Zda tato formulace z volebního programu zůstane i v dlouhodobém programovém prohlášení AfD, na němž se teprve pracuje, jest otázkou. I kdyby však AfD i nadále trvala na privatizaci ARD a ZDF, zatím nemá šanci na to, aby mohla koncept veřejnoprávního vysílání nějak významně ovlivnit nebo změnit.

Výzva ke zrušení poplatku nepostrádá přitažlivost, získávají se na ni voličské hlasy, ovšem u většinového publika by tento laciný populismus v Německu asi narazil na zdejší dlouhou tradici vysílání veřejné služby, které si získalo respekt veřejnosti, samozřejmě s výjimkou radikálních či extremistických stran a názorů.

V tomto ohledu je situace v Německu podobná situaci v dalších evropských zemích. Existenci a charakter vysílání veřejné služby zde tradiční média a politici nezpochybňují způsobem, jakým to občas dělají někteří naši politici, včetně prezidenta. Pro německá média aféra Sieglinde Baumertové vyšuměla jejím propuštěním. Její příběh však i nadále žije na internetu a na sociálních sítích, na nichž se tradičně ozývají hlasy nespokojenců.

Zadá-li se do vyhledávače facebooku slovo „Rundfunkbeitrag“, vyskočí na nás téměř padesátka skupin a komunit zaměřených proti placení poplatku/příspěvku. Použijeme-li starší název „Rundfunkgebühr,“ dostaneme se ke zhruba dalším třiceti podobným facebookovým profilům, z nichž jen několik málo se může pochlubit počty členů či lajky vyjádřené čtyřmístným číslem.

Údajně nejaktivnější webová stránka online-boykott.de, protestující proti poplatku už od roku 2013, se sice v médiích pochlubila tím, že za poslední měsíc zaznamenala více než milion page view, ovšem pro podpisovou akci za zrušení poplatku se jí podařilo získat necelých 99 tisíc uživatelů. Pro zemi s 80 miliony obyvatel tedy žádná sláva.

x x x

Jedno číslo však stojí za zamyšlení. Také proto, že za německým modelem financování médií veřejné služby paušálním poplatkem z domácnosti se ohlížejí jako za vzorem i jiné země, včetně Velké Británie. Mluvčí servisní organizace výběru poplatků Christian Greuel pro die Welt uvedl, že k datu 31. prosince 2014, tedy po dvou letech fungování nového výběru poplatků/příspěvků, byly „čtyři a půl miliony příspěvkových kont domácností ve stavu upomínek nebo vymáhání dlužné částky.“

Počet čtyři a půl miliony představuje něco více než deset procent ze 40 milionů německých domácností a dvou milionů podniků. Otázkou je, zda jde o lajdáky, kteří se nezatěžují termínem placení, a pro něž osm euro za upomínku navíc není žádný problém, nebo zda jde o lidi, kteří se placení poplatku programově vyhýbají. V každém případě je to důkaz, že i v zemi proslulé svým řádem a pořádkem se nový systém výběru veřejných prostředků pro financování médií veřejné služby setkává s problémy. V této souvislosti se naskýtá otázka: dá se podobný model „příspěvkové“ platby, která není daní, aplikovat také jinde než v Německu? Nebo by bylo lepší zvážit stanovení zvláštní daně vybírané podobně jako ve Finsku? (Bližší informace zde.)


Rundfunkbeitrag

Státní smlouva o příspěvku na vysílání určila, že se již nebude platit vysílací poplatek na základě vlastnictví přijímače, ale že prostředky na financování vysílání veřejné služby se budou vybírat ve formě příspěvku na vysílání (Rundfunkbeitrag) Tato změna začala platit od ledna 2013. Původně poplatek zůstal ve stejné výši, jako byl v letech 2009-2012, tj. 17,98 euro měsíčně. V roce 2015 byl snížen na 17,50 euro měsíčně.

Sazby příspěvku na vysílání v SRN pro podnikyPro podnikatele a jejich firmy je výše příspěvku odstupňovaná podle velikosti jejich firem, tj. od třetinové sazby u podniku do osmi zaměstnanců, přes jeden poplatek za televizory ve firmě od 9 do 19, a dva poplatky za televizory od 20 do 49 zaměstnanců, až po sto osmdesát poplatků u firem nad 20 tisíc zaměstnanců (viz tabulku).

V hotelech a penzionech se poplatek počítá podle počtu pronajímaných pokojů. První pokoj je zdarma, za každý další se platí snížená sazba 5,83 euro měsíčně. Sezónní podniky, které jsou mimo provoz alespoň tři měsíce, mohou požádat o osvobození z platby pro dobu nečinnosti.

Každý, jehož domácnost je evidována, se musí sám přihlásit u příspěvkové služby ARD a ZDF a Deutschlandfunku (Beitragservice). Pokud tak dotyčný neučiní, dostane upomínku od této služby, která zastupuje zájmy všech zúčastněných stanic ARD. Ty mají právo získávat informace o domácnostech ve svých spolkových zemích. Jestliže dlužník ani po upomínce příspěvek nezaplatí, příslušná stanice a organizace ARD má právo jej vymáhat ve správním řízení. Vybraný poplatek jde do společné centrály, odkud se přerozdělí směrem k jednotlivým stanicím ARD, dále k ZDF, k Deutschlandradio a také k regulátorům.

Od poplatku jsou osvobozeni příjemci sociálních dávek a podpory v nezaměstnanosti, studenti pobírající státní stipendium a lidé žijící v domovech důchodců. Tělesně postižení mají slevu, platí příspěvek ve výši 5,83 Euro.

Na výši poplatku se musí opět shodnout všechny spolkové země, jejichž ministerští předsedové jmenují své zástupce do speciální Komise pro zkoumání finanční potřeby veřejnoprávního vysílání KEF (Kommission zur Überprüfung und Ermittlung des Finanzbedarfs der Rundfunkanstalten) , která jim doporučí, zda má být poplatek – dnešní příspěvek – zvýšen.

Publikováno na webu autora.

 

 
Milan Šmíd