Dokumentární série Vina: Případ fakulta z produkce platformy Vlny se stala předmětem ostrého sporu. Poslanec MUDr. Jiří Mašek na sociálních sítích tvrdí, že soudní předběžné opatření znamená „stopku“, „ticho“ a že „když realita vadí, zakáže se“. Jádro jeho tvrzení je pravdivé v tom, že Vlny skutečně musely po rozhodnutí soudu dočasně stáhnout dosud zveřejněné díly minisérie. Zavádějící je však rámování, že tím byla zakázána „pravda“ nebo veřejná debata o střelbě na Filozofické fakultě UK. Podle dostupných informací šlo o předběžné opatření Obvodního soudu pro Prahu 1, nikoli o konečný rozsudek o obsahu dokumentu.
Minisérie se věnuje útoku z 21. prosince 2023, při němž na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy zemřelo 14 lidí a dalších 25 bylo zraněno. Vlny sérii prezentovaly jako pokus přinést nové souvislosti, nezodpovězené otázky a nový pohled na zásah bezpečnostních složek i krizové řízení. Redakce uvedla, že autoři pracovali mimo jiné s dosud nezveřejněnými záběry, policejními záznamy, výpověďmi a dalšími materiály, s nimiž se veřejnost dříve nemohla seznámit. Právě to může vysvětlovat, proč se dokument stal tak citlivým právním a etickým sporem.
Co je tedy na dokumentu problematické? Veřejně zatím není k dispozici úplné soudní odůvodnění, z něhož by bylo možné přesně citovat argumentaci soudu. Lze ale popsat okruhy, které se v dostupných vyjádřeních a článcích objevují. Hlavním sporem je hranice mezi právem veřejnosti ptát se na postup institucí a právem pozůstalých na ochranu piety, důstojnosti a soukromí. Samy Vlny ve svém vyjádření uvedly, že „plně respektují bolest pozůstalých“ a chápou, že každé připomenutí tragédie může být mimořádně citlivé a bolestivé. Zároveň však tvrdí, že střelba nebyla jen soukromou tragédií rodin, ale událostí, která zasáhla celou společnost a vyvolala legitimní otázky o bezpečnosti a fungování státních institucí.
Dalším citlivým bodem je samotná dramaturgie série. První díl nesl název „Já, níže podepsaný… Už není cesty zpět, jsem masový vrah“ a podle popisu sledoval i události předcházející vraždám, včetně plánování dvojnásobné vraždy v Klánovickém lese. Takové zpracování může být z novinářského hlediska obhajováno jako rekonstrukce motivů a selhání systému, ale z pohledu části pozůstalých nebo odborníků může působit jako přílišné soustředění na pachatele. V debatách kolem podobných případů se často řeší i riziko senzacechtivosti, retraumatizace nebo takzvaného kopírovacího efektu. To ovšem samo o sobě neznamená, že dokument je neetický nebo nepravdivý; znamená to, že forma zpracování je mimořádně citlivá.
Vlny naopak argumentují veřejným zájmem. Podle jejich vyjádření nebylo cílem „připomínat pachatele ani vytvářet senzaci“, ale pokusit se porozumět události, která otřásla českou společností. Redakce také upozorňuje, že veřejnost viděla jen část série a že její další díly se měly podrobněji zabývat krizovým řízením a postupem institucí. Tento argument je důležitý: pokud byla série přerušena před odvysíláním celku, veřejné hodnocení její vyváženosti je nutně omezené.
Maškův příspěvek proto stojí na reálném základě, ale posouvá jej do politické zkratky. Ano, dokument byl na základě předběžného opatření stažen. Ne, z dostupných informací neplyne, že by soud „zakázal pravdu“ nebo že by šlo o politické vítězství ministra vnitra Víta Rakušana. Předběžné opatření je procesní nástroj, který má dočasně upravit poměry do doby, než soud věc posoudí podrobněji. Není to konečný verdikt o tom, zda dokument obsahuje pravdu, nepravdu, manipulaci, nebo zda je ve veřejném zájmu. Přisuzovat rozhodnutí soudu přímo ministrovi vnitra je bez důkazů politická interpretace.
Stejně tak není přesné tvrdit, že veřejná debata o tragédii byla „vypnuta“. Zakázáno či dočasně pozastaveno je šíření konkrétní minisérie, nikoli psaní o útoku, policejním zásahu, krizové komunikaci nebo odpovědnosti institucí. O těchto otázkách se dál veřejně diskutuje a Vlny samy ponechávají dostupné doprovodné texty a podcasty k tématu. To je podstatný rozdíl: soudní zásah do konkrétního audiovizuálního díla není totéž jako zákaz veřejného zkoumání celé kauzy.
Férový závěr je tedy dvojí. Kritika předběžného zákazu může být legitimní, protože u tak závažné události existuje silný veřejný zájem na kontrole policie a státu. Zároveň ale nelze ignorovat práva pozůstalých a otázku, zda konkrétní forma dokumentu nepřiměřeně nezasahuje do jejich soukromí a piety. Právě o tomto střetu má soud rozhodnout. Zjednodušení typu „zakázali realitu“ nebo „Rakušan vyhrál“ sice funguje jako politický slogan, ale neodpovídá přesně tomu, co zatím z dostupných informací víme.
Verdikt: Tvrzení, že minisérie byla po rozhodnutí soudu dočasně stažena, je pravdivé. Rámování, že jde o zákaz pravdy, umlčení celé debaty nebo politické vítězství Víta Rakušana, je však zavádějící a nedoložené.
