Během dneška jsem zahlédl několik virálních videí, která vyznívala tak, že transžena – boxerka, porazila na Olympiádě biologickou ženu. Vzbudilo to masivní pohoršení v tom smyslu, že “si stačí změnit pohlaví a můžeš legálně bít ženy” a viděl jsem i několik velkých virálů, kde se hromady chlapů vyznávalo z touhy údajnou transženu zmlátit nebo ji zabít.
Když jsem na to narazil asi posedmé, a to i ve vlastní bublině, nedalo mi to a podíval jsem se na wiki. Faktem je, že jde o biologickou ženu, tedy žádnou transženu, jejíž “problém” spočívá v tom, že má v těle přirozeně víc testosteronu než má většina mužů. Nikdy žádnou změnu pohlaví neprošla (a v Alžírsku ani projít nemohla), prostě se přirozeně narodila s něčím, čemu se říká “disorder in sex development”.
Chápu, že může být problém s pravidly, se zařazením (v minulosti musela bojovat i v mužské kategorii – to nikomu asi nevadilo, že muži mlátili ženu), ale asi ten poslední, kdo za to může, je ona.
Jde mi ale ještě o něco jiného.
Když se tedy vyrovnáme s faktem, že tvrzení o tranženě je lež, ve výsledku tu máme veřejné pobouření a lynč ženy, nikoli “muže, co prošel tranzicí, aby mohl bít ženy”. Hromady chlapů v tuto chvíli vyjadřují svou chuť zmlátit ženu za to, že se narodila s hormonální poruchou.
A můžeme jít ještě dál. Dnešní strach o vlastní identitu vede nemálo lidí k tomu, že v duchu frenologie z 30. let poměřují kdo má jaké lícní kosti, žebra, lopatky nebo boky. Najdete hromady skupin, kde se lidé utvrzují v tom, že ta či která biologická žena je ve skutečnosti trans. Nejznámější případ se asi týká konspirační teorie o Michelle Obama, o které šíří trans-teorii lidé, kteří v životě neviděli černošku.
Kam to vede? Nejen k násilí na translidech – ale i na biologických ženách, o kterých někdo prohlásí, že jsou trans. Věřím, že tento genderový melting pot nakonec dopadne dobře (no, teď možná trochu lžu, znám lidi), ale je dobré si uvědomit, co se děje a může dít, pokud se lidé ani trochu nezamyslí Příroda je pestrá. Rodíme se různí. Musíme si toho být vědomi a brát to v potaz, když řešíme pravidla soutěží.
Autor: Jan Vrobel